SOUČASNÉ VZTAHY RUSKO - UKRAJINA - ZÁPAD

Současné vztahy Ukrajina - Rusko - Západ

… jak jim lépe porozumět

Rozštěpená Ukrajina - situace je mimořádně složitá

Zřejmě jsme vstoupili do nejnebezpečnějšího období v soudobých dějinách Evropy od skončení studené války. Došel-li by vývin situace až k přímé konfrontaci mezi ukrajinskými a ruskými vojsky (navíc komplikované možnou ukrajinskou občanskou válkou), pak by do ní byly se vší pravděpodobností, v té či oné formě, vtaženy Spojené státy. Co vše by to mohlo znamenat, je dnes těžké soudit.

⇨ 1 ⇦

Nejprve se podívejme na to, co bylo podstatné při vzniku a počátečním průběhu krize kolem Ukrajiny. Ukrajinské události konce minulého a začátku tohoto roku jsou ještě tak “čerstvé”, že je máme v živé paměti, můžeme si vybavit co se dělo v Kyjevě na Majdanu.

Kyjevské Náměstí nezávislosti (dříve a v době “Euromajdanu”)

V počátečním období zvyšování napětí na Ukrajině dostaly speciální jednotky milice  “Berkut” jasný rozkaz, začaly stahovat kruh kolem Majdanu - místě probíhajícího protestního hnutí, které dostalo název podle Náměstí nezávislosti v Kyjevě. V té situaci žádali vůdci hnutí zoufale o příměří. Útok Berkutu byl najednou neočekávaně zastaven. Místo rozehnání demonstrantů pozval prezident Viktor Janukovyč zástupce opozice k jednání. Dalším překvapením bylo to, že se dialog změnil v jednání o jednostranných ústupcích V. Janukovyče, a to s účastí ministrů zahraničí třech zemí Evropské unie. Jako výsledek jednání se ukrajinský prezident zavázal v podstatě splnit všechny požadavky demonstrujících.

Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč

Dohoda podepsaná 21. února 2014 znamenala etapovou kapitulaci V. Janukovyče, který se ještě několik dní předtím zdál být v konfliktu vítězem. Následovala další neočekávaná skutečnost, když radikálové najednou odmítli dohodnuté podmínky faktické kapitulace a opozice se postavila za okamžitou rezignaci prezidenta V. Janukovyče. Nakonec vlády Německa, Polska a Francie, jejichž představitelé právě tehdy parafovali kyjevskou dohodu, neměli žádné námitky proti tomu, aby se tato dohoda během několika hodin změnila v bezvýznamný cár papíru.

Rusko, jehož představitel byl pozván osvědčit podepsání dokumentu z 21. února a uvážlivě jej odmítl parafovat, bylo chodem událostí rozhořčeno. Podle názoru Moskvy se 21. až 22. února uskutečnil v Kyjevě státní převrat. To vedlo k zásadní revizi ruské politiky ve vztahu k Ukrajině a Západu.

Ministři zahraničí (zleva doprava: Francie - Laurent Fabius, Německa - Frank Walter Steinmeier a Polska - Radoslaw Sikorski v Kyjevě)

Ruským zhodnocením “únorové revoluce” v Kyjevě jako puče, který byl uskutečněn ukrajinskými nacionalisty ze západu země (s pomocí určitých politických kruhů a institucí Evropy a USA), Kreml usoudil, že se to bezprostředně dotýká důležitých ruských zájmů. Šlo o to, že plány ruského prezidenta Vladimira Putina na ekonomickou integraci v postsovětském prostoru,  bude dále možné uskutečňovat už jen bez účasti Ukrajiny. Dále jde o skutečnost, že mezi vítězi v ‘kyjevské revoluci’ se ocitly radikální extrémistické nacionalistické prvky, což neponechávalo pochybnosti o charakteru budoucí vnější a vnitřní politiky Ukrajiny, včetně její bezpečnostní politiky.

V. Janukovyčem byla předtím v listopadu 2013 pozastavena dohoda o asociaci s Evropskou unií. V současnosti víme, že v dalším se stalo skutečností to, že “revolučním” kyjevským politickým vedením byla uzavřena politická část asociační dohody, což má dovést Ukrajinu na cestu integrace s Evropskou unií, i když v delší perspektivě. Navíc, současné politické vedení Ukrajiny má zřejmě v úmyslu zrušit zákon o statutu země jako nezúčastněného státu a perspektivně bude usilovat a přijetí akčního plánu členství pro budoucí přijetí do NATO.

Současní nejvyšší  představitelé Ukrajiny - (zleva) dočasný prezident Oleksandr Turčynov a dočasný premiér Arsenij Jaceňuk

V oblasti vnitřní politiky začal triumf západoukrajinských nacionalistů hrozit diskriminací ruského jazyka (což je kritické zejména pro východní a jižní regiony země s velkým podílem ruskojazyčného obyvatelstva), a také odtržením ukrajinské pravoslavné církve od moskevského patriarchátu. V Moskvě zavládla obava, že nové oficiální heslo Kyjeva již nebude znít “Ukrajina - nikoli Rusko”, ale “Ukrajina proti Rusku”.

Je nutné říci, že pozice Moskvy, pokud jde o strategii vztahu k nezávislé Ukrajině, byla vždy nepromyšlená, neobsažná a nedůsledná. Upřednostňovala soustředění pozornosti na konkrétní zájmy, kterými byly zajištění charakteru země jako nejaderného státu, osud černomořského námořnictva, tranzit plynu a tarify, a některé další. Na začátku nynější krize zůstávala pozice Ruské federace (RF) v podstatě pasivní. Od té doby se však situace začala měnit závratnou rychlostí. Když křehká rovnováha v ukrajinském státě a společnosti, která existovala od dob rozpadu SSSR, náhle krachla, začalo Rusko jednat rozhodně, až hekticky. Zde se rovněž ukázalo to, že chyběla jednotná promyšlená strategie, i když se určité klíčové prvky tehdejšího kurzu staly zřejmými.

Poté Rusko usilovalo o izolování krymského poloostrova od ostatní Ukrajiny, aby se odvrátily ozbrojené srážky mezi vojskem a milicí věrnou Kyjevu, včetně militarizovaných formací ukrajinských nacionalistů z jedné strany, a místním, většinově etnicky ruským, obyvatelstvem ze strany druhé. S tím byla spojena snaha o neutralizaci ukrajinských vojenských a miličních útvarů se stálou dislokací na Krymu. Moskva poskytovala politickou, ekonomickou a vojenskou podporu místním proruským prvkům, které se nikdy nemohly smířit s tím, že Krym patří Ukrajině (od doby kdy jej sovětský vůdce Nikita Chruščov v roce 1954 Ukrajině podaroval). Rusko mělo před sebou dvě možné varianty - ukrajinsko-krymskou konfederaci, nebo úplnou integraci Krymu do sestavy Ruské federace (aby to bylo možné, byly urychleně provedeny úpravy příslušného zákona). To, že byla realizována druhá varianta je dnes známé.

Před referendem o Krymu

V postoji ruského národa ke Krymu se výrazně projevily i psychologické a historicky podložené emocionální aspekty. Historicky patřil Krym prakticky vždy Rusku a není divu, že v národě přetrvávaly názory o nespravedlivosti jeho odnětí N. Chruščovem. I když byl Krym Od  dob středověku po delší dobu turecký, od té doby, až do roku 1954 byl ruský, a stalo se to velkou a nezpochybnitelnou ruskou tradicí. Geopolitický a vojensko-strategický význam Krymu pro Rusko je samostatnou velkou kapitolou a budeme se jí jindy moci věnovat zvlášť. Zde se ani nebudeme zabývat různými spekulacemi, např. verzí o tom, že Spojené státy údajně připravovaly 6. flotilu námořnictva USA na vojenské obsazení Krymu, čemuž bylo nutné za každou cenu zabránit.

⇨ 2 ⇦

Nyní blíže k současnosti. Po Krymu se další vývoj situace rychle přiblížil k druhému momentu možného vzniku války. Dnes jsme svědky toho, že na východě a jihu Ukrajiny Moskva podporuje to, co se dnes ze strany Západu označuje jako separatistické hnutí, tedy ty síly, které se nesmířily s tím, že v Kyjevě přišli k moci západoukrajinské politické síly, jež ke svým cílům využívaly nacionalistické až extrémistické prvky a ty jim teď mají vládnout. Jako logické se však jeví to, že Moskva bude usilovat nikoli o odtržení uvedených regionů, ale o federalizaci a decentralizaci Ukrajiny, což by pro RF snížilo hrozbu budoucího vstupu jednotného, protirusky naladěného, státu do NATO. Efektivnost úsilí Moskvy a další vývin situace v mobilizování opozice vůči Kyjevu, dnes závisí na moudrosti a tolerantnosti nové vlády v Kyjevě. V nejhorším případě vývoje událostí by mohlo dojít k ukrajinské občanské válce a pravděpodobně i k dvoustrannému otevřenému ukrajinsko-ruskému ozbrojenému konfliktu s těžko předvídatelným mezinárodním přesahem (mnozí experti nevylučují ani působení ukrajinské krize jako “roznětky” k vypuknutí třetí světové války). Ať tak, nebo tak, je možné považovat téměř za jisté to, že Ukrajina by pak přestala být jednotným státem.

V tom, co se týká nového kyjevského vedení, odmítá Moskva uznat výsledky “puče”, který mnohé ruské státní sdělovací prostředky a někteří političtí činitelé nazývají “profašistickým” a “neonacistickým”, naznačujíc minulou spolupráci západoukrajinských nacionalistů s Hitlerem v době druhé světové války. Rusko neuznává novou prozatímní vládu a s ukrajinskými politickými činiteli udržuje (pokud vůbec nějaké) pouze tzv. “pracovní kontakty”. Navzdor Kyjevu poskytla Moskva svrženému prezidentovi V. Janukovyčovi ochranu na ruském území a umožnila mu veřejná vystoupení. Podle vyjádření ruské strany, neexistence legitimní vlády a působení ochromeného ukrajinského parlamentu (“Rady”) podle toho, jak diktují vůdci Majdanu (a ti, co stojí za nimi), dává Moskvě volnou ruku s tím, že Ukrajina je “bez vedení” a vládne tam “nezákonnost”.

V Rusku sílí rozhořčení proti Západu - Evropské unii a USA. Jejich roli na Ukrajině považuje ruská strana za zvláště nestydatou. Uvádí, že zpočátku podporoval Západ opozici bojující proti zákonně zvolené vládě, “zavřel oči” na to, že v jejích řadách působili pravicově radikální následovníci, potomci a obdivovatelé kolaborantů, kteří v letech války spolupracovali s nacisty a donedávna působili ruku v ruce s násilníky a kriminálními živly různých druhů. Pak, když se Západ postavil na stranu opozice, přiměl vládu podřídit se a dopustil protiústavní změnu režimu. To vše vede Kreml k tomu, že je znovu přesvědčen o platnosti aforizmu Alexandra III - “Rusko má jen dva spojence a těmi jsou armáda a námořnictvo”.

Připojení Krymu k Rusku podstatně zvětšilo a zostřilo krizi. Navíc vtáhlo do dění další hráče včetně Spojených států (pokud v něm nebyly od samého začátku). Kdyby v současnosti došlo k vzniku a eskalaci ozbrojeného konfliktu, nešlo by o opakování “pětidenní války” z roku 2008 na Jižním Kavkazu. Lze předpokládat, že by to byl konflikt velmi krvavý a vleklý a pro bezpečnost v Evropě by to byla nejvážnější hrozba za poslední čtvrtstoletí. Dnes vidíme to, že i když válka kvůli Krymu nevypukla, krymská krize změnila zásadním způsobem vztahy mezi Ruskem a Západem a spolu s tím se změnila i celosvětová rovnováha sil. Rusko bude USA a EU tvrdě konkurovat  v “nové Východní Evropě”. Pokud již ve skutečnosti nezačalo, hrozí nové, druhé kolo studené války (nebudeme-li hned myslet na nejhorší). Stane se odplatou za množství neřešených problémů, například s vnitřní jednotou Ukrajiny, zvláštním postavením Krymu a celkově s postavením etnických Rusů v nových nezávislých státech, hlavně však odplatou za to, že zůstává neřešeným problém integrace Ruska do euroatlantického společenství. Rusko bude bezpochyby muset draze zaplatit za rozhodnutí “chránit své krajany” a “napravovat věci”, nevyhne se však ani jiným druhům odplaty.

⇨ 3 ⇦

Podívejme se nyní jaké jsou aspekty vývinu situace, které mohou pomoci jeho lepšímu porozumění. O připojení Krymu k RF koloval v Rusku názor, že šlo o Putinovu pomstu za “porážku”, kterou Rusko utrpělo v Kyjevě. Tamní víceméně proruská vláda byla násilným a neústavním způsobem svržena. Svržena přitom byla už poté, co jí Rusko poskytlo finanční pomoc a snad se i dohodlo s hlavními zainteresovanými hráči, s Američany i s V. Janukovyčem. A pak přišel takový podraz a netušeně náhlé svržení Janukovyčovy vlády.

Jelikož mnozí ruští činitelé (a možná i V. Putin) měli za to, že spontánní vyjádření vůle společnosti nepřipadá na Ukrajině v úvahu, bylo možné jen organizované spiknutí (připravené např. CIA). To bylo považováno za organizovanou diverzi vůči Rusku. A na to bylo nutné dát asymetrickou odpověď. Tou (podle této verze) měla být pomsta ve formě zabrání Krymu. Pokud to byl Putinův cíl, pak jej úspěšně dosáhnul.

Byla také verze, že záměr byl mnohem širší, že nešlo jen o zabrání Krymu, ale celé jihovýchodní Ukrajiny, ne-li vůbec celé Ukrajiny. V ruském veřejném mínění je povědomí, že Ukrajina sestává ze dvou symetrických částí, a to neofašistické, banderovské západní Ukrajiny a Rusku blízké jihovýchodní Ukrajiny (což do jisté míry odpovídá skutečnosti). Odhlédneme-li od expresivního označování západní Ukrajiny, někdy hraničícího s nic neřešícími a kontraproduktivními nadávkami, zůstává faktem to, že Ukrajina je fakticky rozštěpená a věc je o to složitější, že se vyznačuje jistou asymetrií - v jihovýchodní části země jsou mnozí příznivci Majdanu, zatímco v západní části téměř žádní stoupenci připojení k Rusku nejsou.

Nicméně, i když je v jihovýchodní Ukrajině mnoho vyznavačů Majdanu a říká se, že dokonce víc než polovina obyvatel jihovýchodní Ukrajiny (nebo zhruba polovina, tam je to v jednotlivých oblastech různé) jsou stoupenci evropské integrace, tj. připojení k EU), přesto je tam velmi mnoho (někde polovina, jinde přes polovinu, řekněme v Doněcku, a Lugansku, v jiných oblastech méně než polovina) stoupenců sloučení s Ruskem. Taková je ruskojazyčná i etnicky v mnohém ‘ruská Ukrajina’. Tato specifika ‘ruské Ukrajiny’ přetrvává z carských dob. Prezident Putin jen letmo připomněl termín “Nové Rusko” (“Novorossija”) z dob carské ruské říše na své pětihodinové tiskové konferenci vysílané ruskou televizí. Termín pochází od carevny Kateřiny II, řečené Veliké. V běžném používání byl až do počátku 20. století. Znovuzrození tohoto historického geografického názvu pro jižní a východní části Ukrajiny - území vybojované Kateřinou Velikou ve válce s Osmanskou říší na konci 18. století - vyvolalo v ruské společnosti velkou rezonanci.

V televizi k tomu V. Putin řekl: “Chci vám připomnět, že to, co se v dobách ruské říše nazývalo “Nové Rusko” - Charkov, Lugansk, Doněck, Cherson, Nikolajev a Oděsa - tehdy nebyly součástí Ukrajiny… Z různých příčin Rusko ztratilo tato území, avšak lidé zůstali.” Tato bývalá území Osmanské říše, která dostala název “Nové Rusko” hned po jejich vybojování, asi před dvěma stoletími, dnes představují agrární jih a průmyslový východ Ukrajiny, a jejich obyvatelé, v naprosté většině mluví rusky.

Na takovém historickém základě vznikaly řeči o tom, že plánem Moskvy je rozdělení Ukrajiny napůl a  přičlenění proruské Ukrajiny k Rusku a západní k “Evropě”. O tom, jak by to s takovým plánem dopadlo je těžké soudit, dnes vidíme jak se situace periodicky a rychle mění. Je to charakteristické pro zemi, kde se stará legitimní vláda zhroutila a s novou - nelegitimní, jsou stále větší problémy.

⇨ 4 ⇦

Je možná ještě další a originálnější, verze. Má jí být Putinův cíl nezabírat jihovýchodní regiony, ale prakticky získat celou Ukrajinu, nikoli však formou  jejího formálního připojení k Rusku, ale takovou formou, že se do čela Ukrajiny postaví nějaký silný proruský politik, což může být blízké návratu k statusu quo, který byl za V. Janukovyče. Takový úkol je však dosti složitý, nyní totiž silní proruští politikové nejsou nějak na Ukrajině vidět. Např. Julia Tymošenková, na kterou bylo dosti dlouho pohlíženo jako na Putinovi skrytě blízkou osobnost, dělá všechno možné, aby se ukázala jako maximálně protirusky zaměřená politička, nebo dokonce jako lítý nepřítel Ruska.

Je také názor, že vše to, co se děje na Ukrajině je cíl a případný vstup ruských vojsk nebo jiná opatření, jsou jen prostředky k dosažení cíle. A cílem je - za prvé, maximálně zhoršit vtahy se Západem, dokonale jej rozběsnit a zahájit s ním reálnou studenou válku. V souvislosti s tou studenou válkou pak provést konečnou přestavbu nebo restart vnitropolitické situace v Rusku. Mělo-li by to platit, pak se situace tomuto cíli přibližuje. Pro dosažení tohoto cíle není vůbec nutný zábor celé Ukrajiny, nebo její jihovýchodní části. Mělo-li by být cílem provedení soustředěné přestavby uvnitř Ruska, pak je pro to dostatečné to, co proběhlo na Krymu. I pro maximální zhoršení vztahů se Západem a vytvoření precedentu nové studené války, stačí to, co se stalo.

Mnozí však hovoří o tom, že naopak, Putin nechce studenou válku, že studená válka je jen odplata za Krym, tedy “malá studená válka”. Také se říká, že  nejde o nic takového., že vůbec žádný Krym nebyl potřeba. Krym - to bylo pouze vnadidlo, aby v ruské společnosti zavládlo nadšení (Putinův rating stoupl až na 80%), a v západní společnosti zavládl vztek. A hlavní cíl, že je nakonec v návratu k duchovním pojítkům, která Rusko s Kremlem spojují a Rusko se Západem rozdělují.

⇨ 5 ⇦

Soudí se, že Rusko má zvláštní civilizaci, že jde svou vlastní cestou. To vše po celá léta neustále naznačují všechny ruské oficiální osobnosti - V. Putin, S. Lavrov i ostatní (i když V. Putin dnes upřesňuje, že ‘hlubinné’ hodnoty má Rusko stejné, jako Západ, odlišnosti jsou dány jen rozdílným historickým vývojem). Obvykle se v Rusku mělo za to, že oficiální činitelé mluví jen tak, do vzduchu. Že je to jakýsi ustálený rituál. Je ale možné si představit, že oni nehovoří jen tak, ale hovoří reálně, za prvé to, co si myslí oni a za druhé to, co si myslí velká většina ruské společnosti, o čemž svědčí výsledky voleb, kdy ze všech liberálů lidé volí v Rusku pouze LDPR (Liberálně demokratickou stranu Ruska).

Přesvědčivá většina ruské společnosti není v žádném případě proti využívání technických a technologických vymožeností Západu. Ale ani sociálních, např. vysokých sociálních záruk. Do určité míry je i pro západní lidská práva (např. vysoce hodnocené právo na vzdělání). Obecně jde o využívání sociálních a technologických úspěchů dosahovaných na Západě, avšak samotný západní duch je mnoha lidem proti vůli a převážné většině ruské společnosti je cizí. Dlouho se kolem toho chodí a hledá se hranice, která by v oblasti duchovna a mentality oddělila Rusko od Západu. Jako by šlo o vytvoření jakéhosi velkého ostrova, který by odolával “záludnému Západu”. Pro zdůvodnění se to obyčejně podává jako nutná forma obrany. Rusko je jakoby stále urážené, ponižované a zranitelné a musí se tedy bránit.

 

 Ministr zahraničí USA John Kerry se současnými představiteli Ukrajiny - Oleksandrem Turčinovem a Arsenijem Jaceňukem

Celá historie která se na Ukrajině odehrála a dále odehrává, z ruského pohledu jasně ukazuje kdo na koho útočí. Značná část ruské společnosti je od počátku přesvědčena o tom, že za útoky na Ukrajině stály USA a vše organizovalo americké ministerstvo zahraničí, že opatření na Krymu byla provedena proto, aby byl zachráněn před jeho obsazením Američany. Že šlo, jako mnohdy předtím, o nutnou aktivní obranu. Hlavní ovšem nebylo to, zda se Rusko bránilo či zda útočilo. Hlavní bylo nalezení hranice a vymezení toho, aby bylo možné říci: Teď se naplnila skutečně specifická ruská, nadmíru duchovní tradice, která je v národě geneticky zaprogramovaná, tedy taková civilizace, která čelí civilizaci západní považované za neosobní, bezduchou, kupeckou apod.

V ruské společnosti tvoří takové myšlení již dávno hlavní názorový proud (mainstream), a to dosti silně. Rozdíl oproti minulosti může být v tom, že vedle tohoto mainstreamu se dovolovalo mluvit i těm kteří se toho mainstreamu nedrželi. Na ty se pohlíželo tak napůl. Část z nich byli zřejmí “agenti USA” a “nepřátelé lidu” a druhá část byli ti, kterým se ponechávalo právo kdákat. Je zcela možné, že přezkoumání pohledu spočívalo v tom, že těch, kteří mají právo kdákat bude podstatně méně a budou mít podstatně menší právo kdákat. A ti, co nejsou nepřátelé, nemají co kdákat.

⇨ 6 ⇦

Uvažovalo se také o dalších otázkách, například o otázce co by učinil V. Putin, kdyby například ruští obyvatelé Kazachstánu chtěli také do Ruska. Je zřejmé, že V. Putin nebude kazit vztahy s Kazachstánem. Kazachstán není žádným nepřítelem Ruska, není západně orientovaným státem i když nelze říci, že by byl demokratickou zemí. V Kazachstánu neoperuje americké ministerstvo zahraničních věcí. Ruští obyvatelé Turkmenistánu a Tádžikistánu jsou vystaveni poněkud většímu nebezpečí než bylo ruské obyvatelstvo Krymu, ale Rusko bylo daleko toho, aby přišlo na pomoc ruskému obyvatelstvu Turkmenistánu nebo Tádžikistánu. Jsou to státy  Rusku blízké, protože mají mentálně, politicky a sociálně blízké systémy, nejsou to  žádní “Zápaďáci”. Mohou si tudíž organizovat život podle sebe.

⇨ 7 ⇦

Uvedené se vztahovalo k emocionální a duchovní oblasti. V ruském veřejném mínění týkajícím se Západu se projevují dvě hlediska. Podle prvního je Západ shromaždištěm rusofobů organizujícím světové spiknutí. To spiknutí už je staré několik set let a organizátoři se střídají. Jednou jsou to Američané, podruhé Angličané a ještě bůhví kdo, prostě Západ. Cílem těchto rusofobních spiklenců je zničit Rusko. “Zápaďáci” jsou záludní, krutí a nemilosrdní, stále si pěstují své kruté a zlostné zámysly. Na špatného člověka v Rusku není v mnoha případech pohlíženo tak, že je prostě lidsky špatným člověkem. Je to člověk který je zřejmě tak či onak spojený s Západem, pravděpodobně agent Západu a všechno co je u něho špatné, pochází odtamtud, ze Západu. To je Západ číslo 1. Západ číslo 2 pak představuje kal, ptačí trus, neužitečný, měkký, rozkládající se, od kterého si lidé rychle utírají boty.

Nejvíc udivuje to, že tyto dva obrazy Západu existují současně v hlavách jedné a téže společnosti. A co víc, v hlavě jednoho a téhož člověka. Takový obraz myšlení byl již dávno popsán znalcem Sovětského svazu, geniálním anglickým spisovatelem Georgem Orwellem. Je možné jej označit jako dvojznačné myšlení, kdy jsou v hlavě člověka dva protichůdné a navzájem se vylučující obrazy světa a člověk přitom nemá problém věřit oběma.

⇨ 8 ⇦

Podívejme se nyní na věc z ekonomické stránky. Přestože Rusko odmítá duchovní principy a morálně ‘úpadkovou cestu’ Západu, vůbec to neznamená odmítání technologických vymožeností, životních podmínek a dalšího komfortu, přicházejícího ze Západu. K jeho uplatňování Rusko potřebuje peníze. Proto nechce v žádném případě zpřetrhat ekonomické vztahy se Západem. A myslí si, že se podaří je nezpřetrhat, což je zcela možné. Mnoha lidem se v dané oblasti Západ jeví jako nerozhodný, bázlivý, nikoli brutální a nikoli záludný a bude dlouho váhat a v něčem se třeba i omlouvat. Může uplatňovat různá politická opatření, zavádět omezení pro vjezd politiků do svých zemí, majetkové sankce atd. Ale opravdové závažné ekonomické sankce z mnoha důvodů zavádět nebude. Je jasné proč.

Evropa je ekonomicky, především energeticky, na Rusku závislá. Jmenovitě jde o ruský plyn, který tvoří asi 70% importu plynu v Evropě (Evropa potřebuje ruský plyn a Rusko potřebuje evropské peníze). Vedle plynu jde samozřejmě o ruskou naftu. Jde však také o různé ruské vzácné a drahé kovy.Velmi silnou ruskou zbraní proti hospodářským sankcím ze strany západních ekonomik se například stal v Rusku drahý kov paládium, který je dnes zřejmě mocnější zbraní než dodávky plynu a nafty. Ve všech ekonomicky vyspělých zemích se bez paládia neobejde tahoun ekonomik - automobilový průmysl a jeho automobilní katalyzátory. Platina, kterou by bylo možné paládium nahradit je o plných 80% dražší. A ceny samotného paládia stále strmě stoupají. Alternativa dovozu paládia z Jihoafrické republiky. druhého možného světového dodavatele, je značně problematická, stále zápasí se stávkami ve svých dolech a spolehlivost dodávek je sporná. To, spolu s růstem cen dodávek, samozřejmě nahrává ruské ekonomice. Možnost zablokování ruských dodávek paládia je pro ekonomiku západních zemí nepředstavitelná.

Proto lze oprávněně předpokládat, že závažné ekonomické sankce proti Rusku nebudou (z toho, mimochodem, vyplývají i značné rozdíly v sankční politice mezi Evropou a USA). Ruská ekonomika je co do objemu šestá na světě, takže z toho hlediska by ji bylo velmi těžké v současném provázaném světě izolovat.

Důležité je také to, že asi 30% vývojových a výrobních kapacit vojensko-průmyslového komplexu bývalého SSSR  bylo rozmístěno na území dnešní Ukrajiny. Tento průmysl tam po rozpadu Sovětského svazu zůstal a přežil dokonce lépe než ruský. V nových podmínkách se však nepřeorientoval na novou výrobu a zůstal velmi významným dodavatelem důležitých komponent pro vojensko-průmyslový komplex RF. Soudí se, že z hlediska spektra možných sankcí by pro Rusko, jmenovitě pro ruský obranný průmysl a na něm založený široký program modernizace výzbroje a bojové techniky ozbrojených sil RF, bylo větší ranou než cokoli jiného, přerušení ukrajinských dodávek komponent zbraňových s dalších systémů vyráběných pro Rusko zbrojním průmyslem Ukrajiny. Paradoxně je však osud tohoto průmyslu na ruském nákupu a odběru jeho dodávek existenčně závislý. Převážná část vyráběných komponent je totiž pro zbraňové systémy Západu prakticky nepoužitelná.

Vyvozuje se z toho mj., že pro RF je nevyhnutelné, aby měla ukrajinský vojensko-průmyslový komplex pod svou kontrolou, což může být jedním z hlavních argumentů ve prospěch rozhodnutí ruského vedení o možném vstupu vojsk RF na východ a jihozápad Ukrajiny. Takové úvahy však nepostrádají na pochybnosti.

⇨ 9 ⇦

Je zde ještě jeden “detail”, který si zaslouží pozornost. Přesto, že je ruská ekonomika šestá na světě, a objem hrubého domácího produktu za rok 2013 činil  2,5 bilionů dolarů, v USA byl v témž roce objem hrubého domácího produktu 18 bilionů dolarů a v Evropské unii byl 17 bilionů dolarů. Sečteme-li 17 a 18 dostáváme hodnotu 35 bilionů dolarů pro hrubý domácí produkt Západu, a to ještě nepočítáme Kanadu, Japonsko, Austrálii atd. Tedy neúplná celková cifra 35 bilionů dolarů hrubého domácího produktu pro Západ a úplná cifra 2,5 bilionů dolarů  hrubého domácího produktu pro Rusko.

Podle některých názorů se pro celkový pohled má těch 2,5 bilionů dolarů vynásobit politickou vůlí V. Putina. Má tomu tak být proto, že prezident Putin je samovládce, který má absolutní politickou moc v zemi, což se jasně projevilo např. tehdy, když se v Radě federace (jako horní komoře parlamentu) nikdo neosmělil ani k položení otázky, proč má být nasazené vojsko apod.

Taková samovláda je sice vždy rozhodnější, silnější a energičtější. Avšak při zhruba patnáctinásobné či sedmnáctinásobné převaze západní ekonomiky, však její systém (i když je méně rozhodný, těžkopádný a zdlouhavý), v případě konfrontace nemůže prohrát.

Proto si mnozí Rusové myslí, že rizika pro Rusko souvisejí nikoli s tím, že se proti němu zavedou momentální rychlé sankce, ale že jsou spojena s něčím úplně jiným, totiž tím, že se o Rusku na Západě utvrdí názor, podle něhož je to nepředvídatelná, brutálně agresivní země, s kterou je nebezpečné nejen si něco začínat, ale je nebezpečné ponechávat ji zcela svobodnou a ponechávat jí volné ruce, a tudíž, že je nutné ji omezit. Na základě obrovské ekonomické převahy - 17 krát většího hrubého domácího produktu (i když to nelze brát doslova, ve struktuře HDP jsou určité rozdíly), začnou ruskou ekonomiku pomaloučku polehoučku vytlačovat a vytlačovat. Například v nosičích energie, dobře, bude se hledat záměna. Břidlicový plyn, může-li to vyjít se neví. Alternativní zdroje, plyn z Kataru, zkapalněný plyn. Nebude to trvat jeden rok, zřejmě ani dva nebo tři. Jestli se ale taková mašinérie rozběhne, setrvačník se roztočí, pak ruská plynová zbraň - Gazprom, může být nakonec vytlačena. Možná i nafta.

Vezměme velký úspěch ruské diplomacie - velké úsilí vynaložené Ruskem na Blízkém Východě přineslo se zrušením sankcí proti Íránu výsledky. Tudíž íránská nafta, vymodlená ruskými diplomaty, může jako široká řeka proudit do Evropy. Zajímavý aspekt související s americkou situací kolem nafty. Pokud jde o perspektivu automobilového průmyslu, v novinách je možné se dočíst , že nakonec se bude jezdit nikoli s využitím převratné novinky - ruského projektu Ë-mobilu - originálního hybridního elektro-benzinového automobilu, ani Prochorovova Ë-blafu, ale na skutečných elektromobilech, vyráběných s elektromotory, tj. bez potřeby nafty.

Sumárně řečeno, jestli západní politická a ekonomická mašinérie rozhodne, že Rusko je nebezpečná země, kterou je nutné zastavit, tak se jí to za nějakou dobu (rok sem, rok tam), může podařit. Nicméně, i když v Rusku poklesne ekonomická úroveň a spolu s ní životní úroveň, pak k tomu již dříve zmíněný geniální spisovatel Angličan George Orwell příznačně vysvětlil, že nenávist, strach a paranoia jsou výjimečně výživnými a vysoce kalorickými produkty, které mohou úspěšně zaměnit příslušnou úroveň spotřeby. Tím spíše, že ti, kteří jsou “potřební”, budou mít vždy dobrou úroveň spotřeby. A velká většina obyvatelstva může postupně přejít na dietu pěti minut nenávisti, deset minut paranoie, atd. Velmi výživné…

Lidé však nejsou dobytek, jenom nekřoupou a nežvýkají, mají v hlavě mozek a s ním jsou spojené emoce. Emoce nenávisti, emoce strachu, ale i emoce hrdosti a vlastní velikosti. To jsou krásné emoce, které jsou do značné míry schopné zaměnit stravovací reflexy. Dnes se to mnohým Rusům tak nejeví. Jednoduše zapomněli. Od 30. let do 50. let právě takové emoce nahrazovaly jídlo, toaletní papír, obuv, atd. A nikdo si nestěžoval, lidé byli spokojeni. Takže člověk je velmi složité stvoření. A netýká se to jen ruských lidí. G. Orwell psal o Angsocu - anglickém socializmu, povšimněme si, nikoli ruském, ale anglickém, a to i když kniha “1984”, o kterou jde, přímo reaguje na totalitní režimy, zejména stalinizmus v Sovětském svazu. Sám napsal to, co bychom my mohli popsat na základě znalostí německého předválečného a válečného nacionálního socializmu a sovětského bolševizmu.

⇨ 10 ⇦

Západ potřeboval Ukrajincům ukázat jiný obraz života, který je pro ně mnohem přitažlivější než jejich dosavadní, nebo než ruský způsob a životní úroveň. Takže dnes působí dva magnety - magnet východní a magnet západní.Přitom každý z obou magnetů přitahuje značnou část Ukrajinců. A proč je značná část Ukrajinců přitahována k východnímu magnetu? Proto, že v Rusku existuje pojem zdrženlivosti, hrdosti a národní velikosti, velké historie  výdobytků pocházející od Alexandra Něvského, která na Ukrajině zcela chybí. Ukrajina takovou zdrženlivost, státnost a velikost mocnosti nemá. I přesto se ukazuje, že v okamžicích národního sjednocení, vzepětí a zápalu Ukrajinci zpívají na náměstí a v ulicích státní hymnu.

O velkých rozdílech v náhledu na ukrajinskou společnost příznačně svědčí to, co bylo možné vidět v již zmíněném televizním vystoupení V. Putina ze 17. dubna tr. V rámci diskuse tam mladý, populární a velmi čtený ruský spisovatel Sergej Lukjaněnko nazval Ukrajinu “prokletou zemí” a zakázal překládat své knihy do ukrajinského jazyka a šířit na Ukrajině. V reakci V. Putin požádal Sergeje, aby už nikdy tak o Ukrajině nemluvil (jako o “prokleté zemi”). S tím prezident Putin nemůže souhlasit. Uvedl, že Ukrajina je těžce zkoušenou, strádající zemí, se složitou strukturou společnosti. Mluvil o tom, že západní části Ukrajiny byly vždy součástí jiných zemí (mimo jiné i předválečného Československa) a lidé tam nikdy nebyli plnohodnotnými občany. A právě to mohlo dát vzniknout jejich nacionalizmu. Lidé z jihovýchodu Ukrajiny mají úplně odlišnou mentalitu a občany západní části země, vzniklé složením z kousků jiných navzájem tak odlišných území, těžko chápou.

⇨ 11 ⇦

Pokud jde o prezidenta V. Putina, zapomíná se na to, že zpočátku byl v prezidentském postavení následovníkem Borise Jelcina, který v mnohém stranil Západu. Zkoumá se to, co přimělo V. Putina opustit jeho původní prozápadní kurz ve prospěch protizápadního “euroasijského” projektu. Krátce před začátkem ukrajinské krize, v které nyní Kyjev a Západ jsou v rozporu s Moskvou, málokdo opravdově věřil tomu, že studená válka již dávno skončila. A na vzájemné porozumění ve vztazích Washingtonu a Moskvy (jeho základem se staly události 11. září 2001), za něž nesli odpovědnost společní nepřátelé Rusů a Američanů, zůstaly jen vzdálené vzpomínky.

Kdo si dnes ještě pamatuje to, že když V. Putin přišel v roce 1999 k moci, stal se nástupcem prvního prezidenta Ruska B. Jelcina (který zlikvidoval Sovětský svaz a zahájil sbližování se Západem) a primátora Petrohradu Anatolije Sobčaka (vůdce “prozápadního klanu”)? Dnes si už málokdo vzpomene na dobu, kdy V. Putin vystupoval za upevnění vztahů s NATO, s EU, což je v naprostém rozporu s jeho nynější “euroasijskou” pozicí. Jak se to stalo, že za třicet let po rozpadu SSSR považuje většina Západu Rusko za hrozbu a NATO se dívá k Moskvě se stálou nesmiřitelností?

Existuje názor, že V. Putin opustil prozápadní kurz ve prospěch protizápadního “euroasijského” projektu kvůli druhé válce v Iráku v roce 2003 (cílené na svržení sekulárního, nacionalistického a proruského režimu Saddáma Husajna) a západní podpory první protiruské revoluce na Ukrajině v roce 2004, která dostala název “oranžová”). Těmito dvěma událostmi přetekl již tak naplněný pohár trpělivosti, když již v 90. letech minulého století se muselo Rusko smířit s rozdělením spojeneckého a bratrského pravoslavného Srbska. To všechno probíhalo v “nejlepších tradicích” rozbití bývalé Jugoslávie, kdy bylo cílem Západu usnadnit rozšíření NATO na východ a vytvořit prozápadní ministáty (Makedonii, Bosnu, Chorvatsko, Černou Horu, Kosovo, atd.).

Obklíčení Ruska americkými a NATO-silami (pro něž posloužily jako základ války v Iráku a Afghánistánu), zablokovaný přístup loďstva do Indického oceánu, Perského zálivu a Středozemního moře, snaha potrestat Rusko za sovětskou okupaci států (Pobaltí, Polska, Československa) vstupem do EU a NATO, to vše definitivně přesvědčilo V. Putina o tom, že Západ jde cestou strategie zadržování jeho země, čehož byl rozhodujícím důkazem americký projekt vybudování systému protiraketové obrany ve Střední Evropě, namířené proti Rusku.

⇨ 12 ⇦

Co se týká Ukrajiny, má V. Putin za to, že v žádném případě nemůže souhlasit s tím, aby  radikální protiruská vláda vedla zemi ve sféře jeho strategického vlivu (v blízkém zahraničí). Je to o to vážnější, že značná část ukrajinského obyvatelstva jsou etničtí Rusové nebo ruskojazyční občané. Podle prezidenta RF je v sázce geopolitický vliv Ruska.

Odpovědí na přípravu pro-NATOvského režimu v sousední Ukrajině se stala korekce státní hranice. Ukrajinští nacionalisté, kteří pomocí Západu svrhli proruského prezidenta V. Janukovyče tvrdí, že Rusko porušilo podmínky mezinárodní dohody podepsané po rozpadu SSSR, podle níž postsovětské Rusko B. Jelcina odstoupilo od nároků na Krym (i když historicky byl vždy ruským) a zavázalo se dodržovat nedotknutelnost ukrajinských hranic výměnou za zachování vojenských základen na Krymu a zřeknutí se ukrajinského jaderného arsenálu. Nicméně nelze popřít to, že kvapné uznání výsledku protiruské revoluce na Ukrajině Západem v únoru tr. (přivedla k sestavení dočasné vlády nepřátelské k předchozímu právnímu řádu), de facto i de jure osvobodilo k Moskvě nikoli nepřátelsky naladěné regiony od povinností a závazků jiných částí země. Tím se Moskva již nemusela cítit vázanou mezinárodním závazkem dát ruce pryč od Krymu. Ten byl těsně spojen s rusko-ukrajinským spojenectvím, které se Kyjev v revoluci rozhodl zrušit.

S událostmi kolem Krymu, o kterých jsme již pojednali výše, je spojen problém dvojích standardů. Když pohlédneme do historie, pak v období od roku 1999 do roku 2007 mocnosti NATO podpořily a uznaly separatistické albánskojazyčné militární a mocenské síly dnes již nezávislého Kosova, a to i když jejich základem byla protisrbská, etnicko-militaristická teroristická organizace, nechvalně známá UCK. Západ prohlásil Kosovo za společenství, které není vázané žádnými právními a ústavními dohodami se Srbskem. V takovém případě nevyhnutelně vzniká otázka, jakou logikou se orgány Západu řídí, když označují odtržení Kosova od Srbska jako “odpovídající mezinárodnímu právu” (na základě tajného a nelegitimního hlasování v Kačaniku u Prištiny, které mělo legalizovat toto odtržení), přičemž současně považuje nezávislost Krymu (stvrzenou referendem) jako “odporující mezinárodnímu právu”)?

Západ na to může odpovědět tím, že Krym byl “okupován” ruskou armádou, na což je ale možné namítnout, že “ruští vojáci osvobodili Krym od Ukrajiny” bez jediného výstřelu, na rozdíl od toho, že mocnosti NATO “osvobodily” Kosovo pomocí masového bombardování spojeného se zahynutím tisíců mírumilovných obyvatel a zničením strategické infrastruktury Srbska.

Podle mínění Moskvy (nakonec i jakéhokoli myslícího stratéga) se za takovým výběrovým rozhořčením stále skrývají zřejmé strategické zájmy (americká vojenská základna Bondsteel u kosovského města Uroševac, poblíž hranic s Makedonií, která je jedním z největších US vojenských táborů mimo území USA, se zhruba sedmi tisíci amerických vojáků, viz obrázek). Bylo by možné uvádět další realizovaná opatření, dokreslující obrázek celkové militarizace Balkánu Západem. Součástí vojenského zájmu o Kosovo nakonec bylo i posílení kontroly dopravy ropy z Kaspického koře a Blízkého Východu do Evropy.

Americká vojenská základna Camp Bondsteel v Kosovu

To vše je možné vcelku pochopit. Ale evropské národy by se neměly nechat ohlupovat a podléhat černo-bílému vidění současnosti, což vůbec neprospívá vzájemnému chápání a realistickému sbližování Západu (v první řadě Evropy) s Východem. Podle V. Putina, když Západ hájí své vojenské základny rozmístěné po celém světě, a to až k samotným ruským hranicím, pak Rusko má plné právo chránit své strategické základny, které mu umožňují přístup do teplých moří (Sýrie, Krym apod.). Kromě toho by se nemělo zapomínat na to, že se Krym - ruské azurové pobřeží - stalo ukrajinským navzdory vůli jeho obyvatelstva, když je bez zjevného důvodu “podaroval” Ukrajině sovětský diktátor N. Chruščov.

Je zřejmé, jaká má princip “nedotknutelnosti hranic” v mezinárodním právu omezení a jak může být v praxi sporný. Dnes navíc vidíme, jak se s ním dostává do rozporu druhý veledůležitý princip OSN, kterým je právo národů na sebeurčení. Snad se s tím budou odborníci na mezinárodní právo snažit přijatelně vypořádat.

⇨ 13 ⇦

Vraťme se ještě na skok k evropským a americkým sankcím proti Rusku. Ať je to jakkoli, snad nejdůležitějším principem v mezinárodních vztazích je realizmus. Stojí za to, připomenout, že cíl NATO rozšířit svůj vliv až do “blízkého zahraničí” Ruska (opravdová a hlavní příčina krize) nemůže v současnosti být realizován bezproblémově. Jde o to že Rusko má možnost “házet Západu klacky pod nohy” a používat mnohé nástroje tlaku (včetně energetických). To nutí k opatrnosti…

Nynější západní sankce proti Rusku byly, těmi kdo je uvalují, označeny jako “nejtvrdší od dob studené války, jsou však značně omezené a nijak extrémně Moskvu neznepokojují. Pokud by v nejbližší době Moskva zahájila operaci na východě Ukrajiny, pak by sankce mohly zasáhnout lidi, kteří jsou bližší orgánům státní moci RF, avšak ekonomický a energetický kontext svědčí o tom, že nikdo dnes není zainteresován v tom, aby byly vládě V. Putina způsobeny vážné škody. Ten dnes dosáhl v národě takovou popularitu jako nikdy předtím a mohl by jednoduše provést odvetný úder - zmrazit aktiva západních podniků, které působí v Rusku, zcela nebo výběrově zastavit dodávky plynu do zemí, které jsou na něm závislé (např. SRN, Itálie, Pobaltí apod.), atd.

Hlavním cílem sankcí je nyní zřejmě znemožnit V. Putinovi postupovat dále a např. vzít pod kontrolu  města a oblasti na ruskojazyčném východě Ukrajiny. Soudě podle současných akcí “ruských separatistů” je již celá řada takových oblastí - Luganská, Charkovská, Doněcká, Záporožská, Dněpropetrovská, Chersonská, Nikolajevská a Oděská. Teoreticky by tyto oblasti mohly vytvořit zhruba 20-milionovou Ukrajinskou federaci, která by se mohla stát spojeneckým státem Ruska a Běloruska.

Uvalené sankce jsou v podstatě velmi mírné, jelikož evropské země couvají, zejména kvůli energetické závislosti na Rusku (některé další aspekty již byly zmíněny výše). Reálná alternativa dodávkám ruského plynu se zřejmě neobjeví dříve než za několik let. Na rozdíl od Evropy, Spojené státy nejsou, co se týče dodávek energetických nosičů, tak závislé na Rusku, avšak celkově mají také do značné míry svázané ruce, protože Moskvu potřebují jako partnera v řešení otázek Íránu, Sýrie a dalších (což ukázaly i dohody dosažené v Ženevě).

⇨ 14 ⇦

Již současná forma zhoubných srážek probíhajících na jihu a východě Ukrajiny je svrchovaně škodlivá jak pro obě znesvářené strany, tak i pro mocnosti, které stojí za každou ze stran. Složitost situace je možné lépe pochopit, pokusíme-li se na příslušné procesy podívat putinovským pohledem. Z tohoto pohledu, pokud jde o ruskou anexi Krymu, šlo o nápravu dvou historických nespravedlností - neoprávněného předání Krymu Ukrajině Nikitou Chruščovem v roce 1954 a připadnutí Krymu nezávislé Ukrajině při rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. V. Putin totiž nikdy nepokládal Krym za historickou součást Ukrajiny. Mise pro nápravu starých křivd ohledně Krymu byla z putinovského pohledu anexí splněna.

Jinak je tomu s východem a jihem Ukrajiny. Většinovost etnických Rusů je tam v různých oblastech různá. Chybí tam takový silný pocit sounáležitosti  a sympatií k ruskému státu, jaký je charakteristický pro obyvatele Krymu, zvláště Sevastopolu. Navíc, byla-li na Krymu po ruce síla ruské černomořské flotily s pozemními útvary a letectvem, na území východu a jihu Ukrajiny ruské ozbrojené síly nejsou.

Pro ruského prezidenta je světová politika interakcí odlišných civilizací. Někdy jsou v přátelském vztahu, jindy se dostávají do sporu. Ruský stát je v jeho očích nerozlučně spojen s ruskou civilizací. Podle toho jsou Rusové, Bělorusové a Ukrajinci v podstatě jedním národem. Zhruba před sto lety to bylo oficiální ideologií Sankt Petěrburgu. Dle putinovského pohledu je přirozená hranice mezi civilizacemi shodná se západními hranicemi Běloruska a vlastní Ruské federace. Ukrajina je viděna jako rozštěpená země zmítající se mezi Ruskem a Evropou. Je možné ji rozdělit, ale lepší je ji federalizovat a udělat z ní neutrální stát, tak aby se z ní stalo buď nárazníkové pásmo, nebo most mezi Ruskem a Západem.

I USA vidí svět podobně. Z jejich hlediska připustit, aby se Kyjev dostal do vlivového pásma Moskvy, znamená umožnit znovuzrození Ruského impéria. Naopak, prozápadní orientace a ekonomický úspěch Ukrajiny by podle jejich názoru měl zbavit Rusko jeho historické votčiny a podlomit ruskou autokracii. Pro EU zřejmě není hlavním geopolitické myšlení, avšak pokusem vytvořit pro sebe zónu komfortu na východě, navrhla Ukrajině asociační dohodu a podpořila “Euromajdan”, což nahrálo Washingtonu. S následky svrhnutí V. Janukovyče si však Brusel zjevně neporadil a svými politickými přístupy se dostal do pozadí. V důsledku toho se rozvinula mezinárodně-politická hra strategického dosahu mezi Moskvou a Washingtonem.

Dokud Kyjev nezahájil 15. dubna tr. na východě Ukrajiny vojenskou operaci, Kreml tam nehodlal, ani se nepřipravoval využít vojenskou sílu. Jeho armáda se přisunula k hranicím, aby Kyjev odradila od použití ozbrojených sil (určených k obraně země proti vnější agresi) proti proruským aktivistům a přesvědčila USA a NATO, aby se nevměšovaly. Kdyby však došlo k vše zahrnující občanské válce, pravděpodobnost ruského zásahu by se  zvýšila.

Obrázek z Luganska

Kreml je často obviňován z toho.že zasévá na Ukrajině nestabilitu, aby získal záminku k vojenskému vpádu. Nebere se v úvahu cíl Ruska - pomoci rusofilnímu jihovýchodu Ukrajiny usilujícímu o upevnění svých pozic a vytvoření nové politické rovnováhy v zemi. Ten chce to, aby se ruskému jazyku dostalo tam, kde se jím hovoří, oficiálního politického statusu, aby se gubernátoři volili v přímých volbách, což by mělo vytvořit silné politické elity odpovědné ruskojazyčným voličům a stát se protiváhou prozápadních elit Kyjeva, aby Ukrajina zachovala ekonomické vazby s Ruskem (zejména ve sféře obranného průmyslu), a nakonec to, aby ve vztahu k NATO Ukrajina dodržovala neutralitu.

Ukrajina je velká a složitá země. Ukrajinci nejsou Rusové a V. Putin to bude muset uznat. Navíc, oni sami nejsou “jedním národem”. Přitom to neznamená, že všichni, kteří odmítají úzkou verzi ukrajinského nacionalizmu jsou “ruští agenti”. Kroky podnikané Moskvou, počínaje Krymem, vyvolaly ve východní Evropě hysterickou paranoiu. Jinde vdechly nový život ideologickým klišé sahajícím k dobám bojů se sovětským komunizmem a ještě starším obavám z toho, že Západ se bude navždy pokoušet zdeptat Rusko. Ve všech těchto věcech se Ukrajina stane testem pravdy. Jestli se jí umožní, nebo se dokonce přinutí k tomu, aby se rozpadla, Rusko a Západ sklouznou ke konfrontaci, která nebude mít vítěze a bude prohrou pro obě strany. Jak pro Rusko, tak i pro Západ je nutné, aby Ukrajina zůstala jednou zemí. Nemohou si dovolit, aby další vývoj dospěl až k tomu, že by se srážka civilizací přeměnila z fantastické představy na živelně se uskutečňující realitu.

Násilí v Oděse

⇨ 15 ⇦

Nezbývá než doufat, že v současnosti nikdo není zainteresován v návratu ke studené válce, nicméně, chceme-li to nebo ne, mentalita obou hlavních táborů v sobě nese hlubokou stopu té epochy. Nelze také nevidět to, že ze strany Západu se celá řada politických lídrů a stratégů NATO snažila maximálně využít “vítězství” nad SSSR, za jehož pokračovatele se bohužel považuje Rusko.

Konflikt na Ukrajině, s připojením Krymu k RF jako význačnou událostí, obnažil rozpornost dvou globálních protichůdných hledisek.

Situace, tak jak se na Ukrajině vyvíjí, přinesla i těm nezkušenějším činitelům a pozorovatelům mnohá, neočekávaná překvapení. Co se ještě donedávna zdálo být nemožné, se ukázalo jako zcela pravděpodobné či reálné. Skutečná “horká válka” mezi Ruskem a Ukrajinou by měla dalekosáhlé následky, krajně destabilizující mezinárodní situaci a zásadním způsobem měnící vztahy mezi Ruskem a Západem. Jeví se jako naprosto logické, že RF nemá v žádném případě v úmyslu zahájit a vést opravdovou válku s Ukrajinou. Skutečnost, že by Rusové vedli palbu a prováděli údery na Ukrajince a vojáci by se navzájem zabíjeli (nemusíme zde připomínat, že historicky jde o bratrské slovanské národy a pospolitě žijící sousedy), je pro Rusy nemyslitelné. Tolik z hledisek morálních, psychologických a emočních.

Obrněná vozidla ukrajinské armády poblíž Slavjansku

Můžeme se na takový vývin situace podívat i z jiných hledisek, včetně ryze pragmatických. Východní Ukrajina se stává stále více zbankrotovanou, chaotickou a čím dál více nezvládnutelnou částí země. A celá tíha řešení nepředstavitelného množství a intenzity problémů by v případě ruské invaze dopadla na vedení Ruska a ještě více zatížila již tak nikoli bezproblémovou ekonomiku RF. V dané situaci je ruským zájmem, aby se Ukrajina stala neutrálním státem, kde budou zájmy etnických Rusů chráněny a garantovány, nikoli však, aby se o ně muselo Rusko starat jako o vlastní obyvatele. Navíc, je zřejmé, že tak jako Západ a Kyjev nemá pod silnou a jednoznačnou kontrolou západní Ukrajinu, neovládají ani Rusové radikální proruské “disidenty” na východě Ukrajiny tak, jak se to usilovně snaží ukázat intenzivně vedená antiruská propaganda.



Rozštěpená Ukrajina

Věřme, že na obou stranách zvítězí zdravý rozum a budou provedena všechna možná opatření k zmírnění napětí kolem Ukrajiny. Rozumní a perspektivně uvažující lidé dlouhodobě vystupují za “usmíření” Ruska s Evropou (a celým Západem) v rámci svérázného “panzápadního” systému. K tomu je potřebné, aby Západ odstoupil od svého domýšlivého, podle něj univerzálně platného světonázoru a zaměřil se na vlastní civilizační ideály, své křesťansko-židovské sebeuvědomění a dlouhodobě historicky vymezený strategický prostor, to vše na pozadí nových výzev mnohopolárního světa, tolik potřebujícího otevřený a upřímný dialog. Zatímco Rusko považuje takový přístup za potřebný a možný, Západ jej tvrdošíjně odmítá, ve jménu utopického postoje, který vede k zásadnímu jednostrannému posunu smyslu pojmů univerzalizmu a globalizace.

Pokud jde o budoucnost Ukrajiny, pokusme se shrnout: Dokonce i bez jakýchkoli ruských aktivit či zásahů, je před Kyjevem objektivní a neodkladný úkol obnovy ukrajinského státu, dosažení většinového celonárodního konsenzu a obnovy ekonomiky země. Tento úkol nelze realizovat bez součinnosti s Moskvou. Rusko dodává Ukrajině zásadní podíl potřebných základních energetických nosičů - nafty a plynu. Zajišťuje třetinu zbožního obratu Ukrajiny a na rozdíl od Evropy, je rozhodujícím trhem pro její průmyslovou výrobu.

Obrysy možného mírového řešení ukrajinské krize, znamenající možnou reálnou a racionální bližší perspektivu, se dnes rýsují tak, že by Ukrajina měla status neutrální země, decentralizované politické instituty státu, v té či oné formě uzákoněný oficiální status ruského jazyka a soubor podpůrných ekonomických opatření z amerických, evropských a ruských zdrojů.

Ukrajina, která by z toho vzešla jako výsledný stát, by nebyla jednoznačně, či výlučně, orientována na Západ (jak si to představují USA a některé evropské státy). Boj za geopolitickou orientaci Ukrajiny, by tím samozřejmě neskončil, ale byl by, pro překonání období s nejvypjatější situací, nahrazen vnitřním politickým bojem na Ukrajině. Zdá se, že by to, za daných podmínek, nebyl pro zachování mírové Evropy, špatný výsledek...