středa 2. října 2013

RUSKÉ MANÉVRY NA DÁLNÉM VÝCHODĚ (opožděná aktualita)



Velká prověrka bojové připravenosti ozbrojených sil Ruské federace na Dálném východě -
jaké jsou výsledky?



Opožděná aktualita

Zhruba v polovině července tohoto roku (2013) byla na rozkaz vrchního velitele ozbrojených sil Ruské federace (RF) - prezidenta Vladimira Putina zahájena prověrka bojové připravenosti s účastí vojenských svazů, svazků  a útvarů Východního a částečně Středního vojenského okruhu, Tichooceánského loďstva, a rovněž vojenského dálkového a dopravního letectva. Po ukončení obrovsky rozsáhlé vojenské akce, předložil ministr obrany RF Sergej Šojgu prezidentovi V. Putinovi hlášení o výsledcích této akce neobvykle velkého měřítka.
Prezident V. Putin a ministr obrany S. Šojgu

Nejprve některé oficiálně publikované údaje

Do velkých vojenských cvičení spojených s prověrkou bojové připravenosti (13. až 21. července) bylo nasazeno přes 160 000 vojenských osob, více než 5000 tanků a obrněných vozidel, 130 letounů a vrtulníků, 70 lodí a různých plavidel. Svazky a útvary plnily cvičné bojové úkoly na území 17 výcvikových prostorů (polygonů) a lodě Tichooceánského námořnictva operovaly ve vodách Ochotského a Japonského moře. Bylo také mobilizováno kolem tisíce civilních občanů, kteří byli přepraveni  do výcvikových prostorů ve vzdálenostech až 7000 km.

Jak události probíhaly a jak je možné posuzovat celou akci

V noci z 12. na 13. července prezident a vrchní velitel V. Putin vyhlásil zahájení náhlé prověrky bojeschopnosti vojska Východního vojenského okruhu. Ministr obrany s. Šojgu předal veliteli okruhu admirálu Konstantinu Siděnkovi tlustý balík s rozkazy na uvedení svazků a útvarů do bojové pohotovosti a jejich operační rozvinutí. V tomto roce byly již předtím náhlé prověrky provedeny u tří dalších vojenských okruhů (Západního, Středního a Jižního). To že došlo na Východní vojenský okruhu nebylo zase tak mimořádné překvapení.
Ministr obrany S. Šojgu, prezident V. Putin a náčelník generálního štábu V. Gerasimov
Vojenské svazky a útvary, které byly v rámci této mohutné akce uvedeny do pohotovosti, vyjížděly z míst svých posádek bez předchozího uvědomění a přípravy. Přesunovaly se do neznámých, předem nepřipravených a značně vzdálených míst s veškerou bojovou technikou, včetně nedotknutelných zásob a zakonzervované techniky. Do nového místa bojového určení byly jednotky přesouvány letecky na vzdálenost mnoha tisíc kilometrů, a také po železnici. Nejkratší vzdálenost po přesun techniky po vlastní ose byla 250 km a nejdelší 1100 km. Prověrka bojové připravenosti plynule přešla do vojenských cvičení podle  scénářů, které nebyly předem dopodrobna připravené. Nová místa činnosti v rámci cvičení byla obsazována formou vzdušného a námořního výsadku.
Námořní výsadek
Až potud se jeví všechno logické a racionální. Udivují však počty vojsk zapojených do prověrky. Uváděný počet 160 000 vojáků se zdá být nemyslitelný. Ještě nedávno se svým rozsahem považovaly za bezpříkladné manévry provedené Čínou v roce 2009. Tehdy v nich bylo nasazeno přes 50 000 vojáků a důstojníků (nezapomínejme, že její ozbrojené síly počtem dvakrát převyšují ruské). Bude-li se věřit oficiálním ruským zprávám, pak byla při náhlé prověrce ve Východním okruhu RF zúčastněna zhruba čtvrtina ruské armády. Naposledy se tak stalo začátkem 80. let minulého století při vrcholu studené války. Navíc to bylo v západní části bývalého Sovětského svazu s její rozvinutou sítí komunikací, hustě obydlenými oblastmi, které zajišťovaly mobilizaci záloh. Ve východní části Ruska žádné takové možnosti nejsou.
Zámysl ruského prezidenta V. Putina, který inicioval tuto prověrku je možné pochopit. Zjevně se chtěl přesvědčit o tom, co by nastalo v případě náhlého vypuknutí rozsáhlých bojových událostí. Vycházel z žalostných zkušeností. V. Putin nejednou připomínal začátek druhé čečenské války, kdy jeden a půl miliónová armáda  nabyla schopná  zformovat  60 tisícové  uskupení a bylo nutné přikročit k dokompletování záložníky. Nepříliš vydařená byla i zkušenost válečných akcí s Gruzií, kdy značná část bojové techniky se ani nebyla schopna přemístit na bojiště.
Samozřejmě, mnohem snadnější by bylo provést prověrku takového charakteru v evropské části Ruska. V souladu s mezinárodními závazky by však Rusko muselo pozvat zahraniční pozorovatele, což by zjevně vůbec nebylo žádoucí. Nedej bože se ještě ztrapnit před zvídavými cizinci.
Rozhodnutí o provedení natolik mohutných cvičení postavilo před velení ozbrojených sil prakticky neřešitelné úkoly. Ve Východním vojenském okruhu je dohromady 14 brigád, které jsou navzájem vzdálené tisíce kilometrů. Jenom přesun desítek tisíc vojáků do prostoru cvičení je mimořádně složitý, vezmou-li se v úvahu omezené možnosti dopravních komunikací. Neméně složitou se jevila i realizace požadavků na výjezd svazků v plném složení. Znamená to, že cvičné bojové úkoly museli plnit všichni vojáci. A přece polovina z nich přišla do jednotek před měsícem. A nekompletnost mužstva čítala nejméně 20 procent. K tomu ještě přidejme nutnost používat výzbroj, která byla uskladněna na příslušných základnách. To vše nutně muselo vést k chaosu, má-li se uvěřit tomu, že bylo do pohybu uvedeno 160 tisíc vojáků.
Bojové nasazení (palba) vrtulníku
Došlo však k obyčejnému ruskému zázraku. Odhlédneme-li od desetihodinového zdržení s přesunem brigády radiační a chemické ochrany (na civilním letišti nebylo potřebné množství pohonných hmot pro natankování letounů vojenského dopravního letectva), všechno ostatní, budeme-li věřit oficiálním zprávám proběhlo ve stanovených časech. Posilovací útvary byly včas přemístěny letouny dopravního letectva a po železnici na Sachalin, kde proběhla první etapa cvičení. Poté co byly “útoky protivníka” úspěšně odraženy, se další události rozvíjely na území za Bajkalem. Také tam se k účasti v dvoustranném cvičení úspěšně přemístily svazky a útvary hned tří vševojskových armád.
Ještě ke kritickému pohledu v souvislosti s některými oficiálními informacemi. On totiž někdy veškerý důvtip spočívá nikoli v plnění rozkazu, ale v tom jak se o tom podává hlášení. Je zřejmé, že žádných 160 tisíc vojáků nebylo do “nejneočekávanější” prověrky zapojeno. Podle zcela hrubého propočtu, vycházejícího ze zpráv ministerstva obrany o účasti asi desítky svazků, je zřejmé, že to může být maximálně 35 až 40 tisíc vojáků (i když i tak je to možné považovat za velký úspěch).
Odpálení rakety (v popředí radarový systém)
Celou technologii vydávání (zcela nebo zčásti) nepodložených zpráv, kdy je jedna nesmyslná cifra hned následována druhou názorně demonstruje historka s počty vojenské techniky nasazené v popsané akci. Na prvním zasedání v ministerstvu obrany bylo řečeno, že bude nasazeno kolem tisíce tanků, obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty, 130 letounů a kolem 70 lodí. Potom zřejmě pochopili to, že pokud se účastní 160 tisíc vojáků , budou uvedené počty pozemní techniky malé. Na jeden tank nebo obrněný transportér by připadlo 160 vojáků, to by byla sakra moderní armáda. A už se objevila druhá, zcela nemyslitelná cifra - kolem 6000 kusů bojové techniky.
Z otevřených zdrojů je známo, že ve Východním vojenském okruhu je asi 600 tanků a zřejmě odpovídající počet obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty, celkově právě něco málo přes tisíc. Sestava lodí Tichooceánské flotily se nezvětšila. Manévrů se zúčastnilo několik strategických bombardérů a letounů vojenského dopravního letectva. Bude-li se to vše brát vážně, muselo by být ze střední části Ruska přemístěno ne méně než čtyři tisíce tanků, obrněných transportérů, bojových vozidel pěchoty a samohybných houfnic a to během dvou až třech dnů, což je zhola nemožné.
Nasazení strategických bombardovacích letounů
Byl v tom tedy mediální podvod. S přáním ohromit veřejnost i vrchního velitele, zahrnuli vyšší vojenští činitelé do počtů prověřovaných sil všechny svazky Východního vojenského okruhu, plus svazky doplněné ze Středního vojenského okruhu. Zdá se, že větší část sil se nikam nepřemístila a žádných činností ve cvičeních se neúčastnila. Celé toto divadýlko vůbec není nevinné. Vyšší vojenští funkcionáři mohou například uvěřit pravdivosti bujné fantazie v reportáži vojenského tisku o tom, že vojáci základní služby, kteří nikdy nenakládali tanky na železniční vagóny, to dělali hned napoprvé snadno a bez problémů. Může se zrodit nebezpečná iluze o tom, že za dvanáct měsíců (délka vojenské základní služby v ruské armádě) se ze “záklaďáka” může stát vynikající specialista pro práci s vojenskou technikou. A v tomto případě se u vysokých vojenských činitelů může vyskytnout iluze o tom, že mohou klidně poslat do boje 160 tisíc vojáků.

Závěry z provedené akce

Popsaná prověrka bojové připravenosti Východního vojenského okruhu s návazným vojenským cvičením, je v letošním roce už druhým velkým vojenským cvičením Ruské federace. První se uskutečnilo na jaře v oblasti Blízkého východu a Středozemního moře v souvislosti s událostmi z poslední doby v Libyi, Sýrii a Egyptě. Rusko se také rozhodlo, že v letošním roce vytvoří novou, Středomořskou vojenskou námořní flotilu, trvale dislokovanou v ve Středozemním moři.
Provedená cvičení Východního vojenského okruhu byla nejen prověrkou výsledků výcviku vojáků, ale i systému velení ve vojskových formacích. Útok na značkovaného “nepřítele” neprobíhal na jednotné či společné frontě, ale jednotlivě jej prováděly svazky, které působily prakticky autonomně, a přitom tak, aby celek představoval jednotný, dobře sladěný mechanizmus. Zkouškou prošly i služby logistického a technického zabezpečení bojové činnosti vojsk. Například pro zajištění stravy pro vojáky, byl mj. ve výcvikovém prostoru rozvinut polní pekárenský závod vyrábějící ve velkém chléb.
Během 16. července pozoroval průběh cvičení na Sachalinu prezident V. Putin, který den nato, shrnul předběžné závěry náhlé prověrky bojeschopnosti vojsk Východního vojenského okruhu a vyjádřil své uspokojení z kvalitního provádění úkolů a plnění cílů prověrky. Tato náhlá prověrka se nepodobala průběhu, který byl dosud normální při cvičeních, kdy se vybraná část vojsk dopravila do předem připravených prostorů a svoji činnost vykonávala ve víceméně obvyklých podmínkách. Zde se naopak “zvedaly” celé svazky a útvary a přepravovaly se na svých “tabulkových” prostředcích do předem neznámých prostorů.
Tak rozsáhlé vojenské cvičení stálo Ruskou federaci obrovské finanční prostředky. To o něčem v mezinárodní politice vypovídá. Cvičení prověřilo jednak bojeschopnost ruské armády a schopnost zasáhnout efektivně, kdekoliv na svém území pro ochranu zájmů své země, včetně ochrany ruského nerostného bohatství na východě země.
Ministr obrany RF armádní generál S. Šojgu předložil prezidentu V: Putinovi  hlášení o výsledcích mimořádně velké a náročné akce. Zformuloval tři důležité závěry. Za nejdůležitější závěr považuje nutnost zvětšení normy spotřebovávané munice při bojovém výcviku a prováděných cvičeních. Uvedl, že tyto normy budou u tankistů, dělostřelců a vojáků motostřeleckých jednotek několikanásobně zvětšeny.
Jako druhý závěr ministr obrany uvedl nutnost rozptýlení a změn dislokace leteckých útvarů s určitou změnou struktury vzdušných sil a aktivováním další řady letišť, zejména ve východní části země.
Třetím závěrem je nutnost revize celé struktury funkcí, ve kterých mají sloužit výlučně vojáci z povolání. Při vší snaze a intenzitě výcviku, není voják základní služby (který v Rusku slouží jeden rok) schopen osvojit si takové profese, které jsou dnes nutné při práci se složitými systémy a do vojsk jich každým rokem bude přicházet stále více a jejich složitost se může zvětšovat. Proto se do konce roku 2013 plánuje zpracování úplného seznamu funkcí, ve kterých budou sloužit vojáci z povolání a seznamu funkcí pro vojáky základní služby. V souvislosti s tím se první propočty poměru počtů vojáků z povolání a vojáků základní služby v ruských ozbrojených silách (425 000 : 30 000) mohou změnit.


Zpracováno s částečným použitím pramenů:
Nacional’naja oborona, VII, 2013, No. 7
Ježedněvnyj žurnal, 19. 7. 2013 (Alexandr Gol’c)

pondělí 30. září 2013

ZÁVAŽNÁ HAVÁRIE RAKETY "BULAVA" - AKTUALITA




Neúspěšná mezikontinentální balistická raketa “Bulava” a nová generace ruských strategických raketových ponorek



Aktualita

Ministr obrany Ruské federace (RF) Sergej Šojgu nařídil pozastavit státní zkoušky nových atomových ponorek “Alexandr Něvskij” a “Vladimir Monomach” kvůli nezdařenému startu mezikontinentální balistické rakety R-30 “Bulava”. Ministr rovněž rozhodl o provedení dalších pěti nových odpálení “Bulavy”, námořní mezikontinentální balistické rakety, která již byla zavedena do výzbroje ruského vojenského námořnictva a tvoří základní výzbroj nejnovější generace ruských atomových ponorek třídy “Borej”. Ke zjištění příčin události, ke které došlo v průběhu zkoušek strategických atomových ponorek, byla zřízena mimořádná vyšetřovací komise, která má v co nejkratší době předložit výsledky vyšetřování.
Strategická atomová ponorka “Alexandr Něvskij” na moři

Raketové ponorky projektu 955, třídy “Borej”

Ke konci roku 1996 zahájila loděnice “Sevmaš” v ruském Severodvinsku stavbu raketové ponorky čtvrté generace, projektu 955, třídy Borej s projektovým řešením z Ústřední konstrukční kanceláře námořní techniky v Petrohradě. Šlo o vedoucí plavidlo “Jurij Dolgorukij” s ukončením jeho výroby plánovaném na rok 2002, předcházející celé sérii ponorek po kterém měla následovat další výroba - každý rok jedna ponorka. Nakonec byl “Jurij Dolgorukij” předán z výroby až v polovině roku 2007 a v roce 2008 se očekávaly jeho zkoušky. Pro omezené finanční zdroje byl termín přesunut na pozdější dobu. Naplánovány byly také další dvě ponorky dané třídy - “Alexandr Něvskij” a “Vladimir Monomach”, v té době rozpracované ve výrobě, plán však rovněž nebyl časově dodržen. Stavba ponorky “Alexandr Něvskij” byla v loděnici “Sevmaš” zahájena v roce 2004, předání z výroby se očekávalo v roce 2010. Obdobné termíny pro ponorku “Vladimir Monomach” byly 2006 (zahájení) a 2011 (předání z výroby). Čtvrtou plánovanou ponorkou projektu 955 “Borej” je “Světec Nikolaj”, která se stále ještě staví (ponorkám této třídy jsou přidělovány názvy podle jmen ruských historických knížat).
Vyobrazení atomové ponorky projektu 955 třídy “Borej”
(nahoře jsou znatelná místa šachet balistických raket “Bulava”)

Prehistorie, počáteční i další historie ponorky “Jurij Dolgorukij” a následujících ponorek byla velmi křivolaká a dramatická. Trojí přeprojektování ponorek projektu 955, třídy “Borej” tak, aby vyhověly třem různým zbraňovým komplexům, při současné existenci stejnojmenného projektu 935, vneslo do názvů různých variant nové atomové raketové ponorky značný zmatek. Značný vliv na tvářnost ponorek měly požadavky na umístění těžkých balistických raket. Zpočátku jich mělo být dvanáct (s hmotností každé kolem 70 tun), potom šestnáct a nejnovější verze ponesou dvacet balistických raket. Pro vlastní obranu ponorky projektu 955 je tato vybavena  osmi torpédy, čtyřmi ráže 533 mm a čtyřmi ráže 650 mm.
Ponorka “Alexandr Něvskij” v doku loděnice “Sevmaš” v Severodvinsku
Zvýšený bojový potenciál (zejména zvětšený počet balistických raket na dvacet) budou mít ponorky třídy “Borej” až od čtvrté sériové ponorky. Plánovalo se do roku 2020 postavit až deset ponorek projektu 955 “Borej” a až deset ponorek projektu 885 “Jaseň”.  Pro názor - cena ponorky typu “Jurij Dolgorukij” byla asi 23 miliard rublů. V dalším požadovala Spojená loďařská společnost (OSK) od ministerstva obrany RF za nový kontrakt řádově 130 miliard rublů (asi 26 miliard rublů na jednu ponorku).
Strategická atomová ponorka “Vladimir Monomach” projektu 955, třídy “Borej”

Co se při zkouškách ponorky “Alexandr Něvskij” stalo

Dne 6. září tohoto roku došlo k novému, nicméně již předtím mnohokrát opakovanému, neúspěšnému vypuštění mezikontinentální balistické rakety “Bulava” v oblasti Bílého moře. Tentokrát z atomového ponorkového křižníku (jak jsou lodě této kategorie v Rusku označovány) “Alexandr Něvskij”. Bylo to při státních zkouškách které, předcházely zařazení ponorky do výzbroje vojenského námořnictva RF. Raketa měla “zasáhnout cíl” na zkušebním polygonu Kura na Kamčatce vzdáleném zhruba 5500 km. Při akci raketa normálně vylétla z odpalovacího kontejneru v ponorce, avšak při druhé minutě letu došlo k selhání v činnosti jejího palubního systému a raketa spadla do moře. První verze příčiny zněla, že závada nastala v systému řízení vektoru tažné síly. V předchozí době bylo z celkového počtu 18 startů “Bulavy”, úspěšných pouze 10 či 11 startů. Je to mnoho, nebo málo? Podle kritérií platných v době SSSR, by to bylo na hranici zrušení celého projektu. Vezme-li se ale v úvahu to, že “dotažení” této rakety do současného stavu trvalo 15 let a vynaložilo se na ně tolik peněz, že by za ně bylo možné přezbrojit všechny ostatní druhy vojsk, pak je zjevné, že “Bulavu” kvůli nevyhovujícímu stavu těžko kdo odepíše.

Ponorková balistická raketa (SLBM) R-30 “Bulava”
Odpalovací šachta rakety R-30 “Bulava” v ponorce
Šikmý start balistické rakety R-30 “Bulava” z ponorky pod hladinou moře
 

Odbočka - základní informace o raketě

Námořní mezikontinentální balistická raketa R-30 (jinak 3M30) ”Bulava-30”, (označení pro mezinárodní dohody RSM-56, označení podle klasifikace USA a NATO SN-NX-30), je nejnovější ruská třístupňová raketa na pevné směsné palivo, určená pro umístění na atomových ponorkách nové generace, projektu 955  třídy “Borej”. Na Západě se pro ponorkové balistické rakety používá označení SLBM (Submarine-Launched Ballistic Missile).
Motory prvního a druhého stupně “Bulavy” jsou na pevné palivo, třetí stupeň je na kapalné palivo, což zajišťuje potřebnou rychlost při manévrování ve fázi rozdělení bojových bloků a jejich přechodu k letu po samostatných trajektoriích. Start rakety je šikmý a proto je možné uskutečnit odpálení rakety pod vodou a za pohybu.
Raketa má rozdělovací hlavici s šesti až deseti hypersonickými manévrujícími jadernými bojovými bloky (podle západního označení MIRV - Multiple Independently Targetable Reentry Vehicle), které mají individuální navádění a jsou schopné kdykoli měnit dráhu letu jak co do výšky, tak i co do kursu. Maximální dolet je 8000 až 9300 km, startová hmotnost 36,8 t, hmotnost shozu (užitečné zátěže )1150 kg, délka rakety v odpalovacím kontejneru 12,1 m, průměr rakety 2 m, délka bez hlavicové části 11,5 m. Navádění rakety je autonomní, inerciální a je řízené palubním počítačem rakety.
Fáze letu balistické rakety R-30 “Bulava”

Základem všeho byla etapa vývoje

Vývoj rakety se uskutečnil v Moskevském ústavu tepelné techniky. Zkoušky byly zahájeny v roce 2004 a po dlouhou dobu byly neúspěšné. Odpálení se uskutečňovalo z atomových ponorek “Dmitrij Donskoj” a “Jurij Dolgorukij”, a to jak z polohy nad vodou, tak i pod vodou.
Přijetí komplexu raket “Bulava” do výzbroje se očekávalo ještě v roce 2012, avšak nekonalo se. Jako jakýsi přelomový rok se označoval rok 2010, kdy se uskutečnilo několik úspěšných odpálení za sebou. Další série jakoby úspěšných odpálení provedených v roce 2011 byl pro hlavního velitele ruského vojenského námořnictva důvodem k tomu, aby vyhlásil zavedení “Bulavy” do výzbroje “de facto” (avšak v podstatě i “de jure”) a další plánovaná odpálení se neuskutečnila a byla odložena na rok 2013. Proč  “jakoby” úspěšná odpálení? To proto, že dokonce i při úspěšných odpáleních, raketa ve skutečnosti uletěla pouze 5500 km a ne 8000, nebo i téměř 10 000 km, jak se uvádí ve schválených takticko-technických charakteristikách.  Při takové menší vzdálenosti by ponorka-raketový nosič na případného či potenciálního protivníka nemusela dosáhnout.
Za příčinu zpoždění v zavedení nové rakety do výzbroje se považovala nedostatečná připravenost softwarového vybavení systému řízení raketových zbraní atomových ponorek-raketových nosičů typu “Borej”. To však vzbuzovalo mnohé pochybnosti. Spíše šlo o to, že pro získání přesného matematického modelu fungování lodních (ponorkových) a raketových systémů je nutný velký počet zkoušek na speciálních pozemních zkušebních zařízeních (testbedech). A hlavní řešitel vývoje - Moskevský ústav tepelné techniky v čele s Jurijem Solomonovem zahájil vývoj “Bulavy” aniž by měl taková zařízení k dispozici.

Odbočka - něco o Moskevském ústavu tepelné techniky

Tento ústav měl sice z minulosti velké renomé, byl vedoucí vývojovou organizací pro více než 70 raket na pevné palivo, mj.  pro raketové vojsko strategického určení (komplexy “Temp-S”, “Pioněr”, “Topol”, “Topol-M”), pro pozemní vojsko (“Luna”) a vojenské námořnictvo (protilodní komplexy “Vichr”, “Liveň” a “Medvědka”), atd.
Jurij Solomonov, věhlasný ředitel a generální konstruktér ústavu, kde byl vyvinut námořní strategický raketový komplex “Bulava” a pozemní mezikontinentální rakety “Topol-M (abychom uvedli aspoň ty hlavní, jinak viz výše), v červenci 2009 sám odstoupil z funkce po pátém neúspěšném startu rakety “Bulava” 15. července 2009, kdy došlo v  raketě ve 20. sekundě letu k autodestrukci. Za mnoho posledních let to byl v Rusku první případ, kdy vedoucí největšího vojenského projektu RF vyvodil sám a dobrovolně osobní odpovědnost za neúspěch. I pak pokračoval v ústavu v práci na projektu, avšak nikoli jako ředitel. Novým ředitelem se stal vítěz vypsaného konkurzu, generální ředitel Moskevského strojírenského závodu “Vympel” Sergej Nikulin. Jurij Solomonov zůstal v ústavu  jako generální konstruktér pro pozemní a námořní raketové komplexy.
Obecně lze říci, že, se na neblahé historii s “Bulavou” podepsala zlá situace 90. let v Rusku, kdy byla prakticky zlikvidována značná část ruského obranného průmyslu. V této situaci byli např. z projektování nové rakety odvoláni nejzkušenější odborníci ze Státního raketového střediska Akademika V. P. Makejeva (sídlícího ve městě Miass, Čeljabinská oblast), kteří pracovali celá desetiletí na vývoji námořních raket.
Solomonovský Moskevský ústav tepelné techniky byl do té doby specializovaný na pozemní rakety a brzy se stalo zřejmé, že vzhledem k svému zaměření nedocenil složitost konstrukce ponorkových balistických raket. Toto nedocenění bylo tak značné, že i když se pracovníci ústavu seznámili s experimentální základnou Státního raketového střediska Akademika V. P. Makejeva a metodikami pozemního experimentálního zpracování jednotlivých systémů i rakety jako celku, se ústav fakticky vzdal možnosti využit testbedovou základnu Makejevského střediska, jejíž vytvoření bylo výsledkem třicetiletých zkušeností vývoje námořních balistických raket.
Říká se, že Moskevský ústav tepelné techniky úspěšně vyřešil složitou úlohu vypuštění rakety z ponorkové šachty bez zpětného rázu a vzletu po části dráhy letu, která je pod vodou. Jen nemnozí zasvěcení lidé vědí, že byla vyřešena jenom proto, že potřebná metoda byla již dříve usilovně vypracována a vyřešena na hydrodynamickém testbedu Makejevského střediska. Ano, raketa “Bulava” (zatím) úspěšně překonává úsek letu pod vodou, ale nikdo neví, co se s raketou stane ve vodním prostředí při startu za pohybu (plavby) ponorky, při působení nabíhajícího proudu vody (pro vodometný reaktivní pohon), jaké tlaky na ni působí a jaké to může mít následky. Je docela možné, že třeba ony mohou způsobovat neblahé následky při dalším letu rakety. Byl vypracován způsob odpálení rakety z kontejneru pod vodou, ale nepracovalo se na provozuschopnosti systémů a agregátů rakety při novém způsobu startu. Kromě toho byly z programu reálných zkoušek “Bulavy” vypuštěny etapy propracování rakety při startu z ponořovaného startovacího komplexu a z pozemního testbedu.
Energickým rozhodnutím tehdy generálního ředitele Moskevského ústavu tepelné techniky Jurije Solomonova bylo od základu změněno dřívější tříetapové schéma konstrukčních zkoušek nové námořní rakety. První etapa předpokládala testbedové zkoušky v hloubce pod vodou, druhá - zkoušky na zemi, a třetí - zkoušky s odpálením rakety z ponorky. Solomonovův ústav zavrhl první dva druhy zkoušek a přešel rovnou k letovým zkouškám při odpálení rakety z ponorky, s odůvodněním založeným na zjednodušené představě toho, že “Bulava” není nic jiného než námořní obdoba rakety “Topol”. Tím došlo k osudové chybě. Bez pozemních testbedových zkoušek provedených podle pečlivě prověřeného programu, by i ty nejlepší prostředky raketové techniky sotva letěly tak, jak mají. Právě komplexní zkoušky všech kriticky důležitých systémů řízení létajícího prostředku (ať již jde o letoun nebo raketu) umožní zjistit potenciální vady a nalézt nová konstrukční řešení.
Nemalou roli sehrál solomonovský přístup, založený na snaze unifikovat rakety tím, že se pozemní raketa předělá na námořní. Je to pokládáno za neopodstatněnou avantýru. K tomu přistoupily i určité korupční faktory. Skutečností zůstalo to, že se vývoj námořní (navíc ponorkové) rakety svěřil lidem, kteří k této problematice měli daleko. A tím vlastně začaly všechny následné pohromy “Bulavy”.
Nesmírně dlouho trvající “dotahování” již vyvinuté rakety “Bulava”, vážně zpozdilo rozvoj ruských strategických námořních jaderných sil. V souvislosti s vývojem “Bulavy” zůstaly bez výzbroje ponorky projektu 941 (“Akula”), jelikož byla zrušena výroba balistických raket  R-39U. Tři unikátní ponorky bylo možné dočasně zakonzervovat, místo toho je však rozřezali do kovového šrotu. Využily se k tomu prostředky, které vyčlenily Spojené státy.
Ruské strategické námořní jaderné síly se díky vývoji “Bulavy” ocitly ve slepé uličce. Nyní Rusko nemá ani uskupení ponorkových raketových nosičů projektu 941 “Akula”, ani spolehlivě létající raketu “Bulava”. Bez raketové výzbroje se octly i nejnovější ponorkové raketové nosiče projektu 955 “Borej”. Situaci by mohla zachránit balistická raketa R-29RMU-2 “Siněva” zavedená do výzbroje v roce 2007. Pro ni však nejsou nové ponorkové raketové nosiče a existující ponorky pro tuto raketu budou brzo vyřazeny jako zastaralé.
Pro Rusko je nejvyšší čas na to, aby se rozhodlo: Buď doplňkový vývoj rakety “Siněva” tak, aby se stala kompatibilní s atomovou ponorkou projektu 955 “Borej” (to by si vyžádalo velmi náročné vývojové práce), anebo provedení opravdu seriózních doplňkových vývojových úprav a nových zkoušek “Bulavy”. Není možné vyzbrojovat supermoderní (za jaké se v Rusku plavidla “Borej” považují) ponorky nedokonalými raketami. Pro případné potenciální protivníky by nebylo nic lepšího, než nevyzrálé a nedopracované zbraně v rukou ruského vojenského námořnictva.
Podívejme se, jaké zajímavé úvahy kolem toho panují (alespoň krajní názory). Je názor, že je nutné skončit s trápením “Bulavy” a lidí kolem celého projektu, a ne připravovat dalších pět startů.To by znamenalo vyrobit ještě pět dalších raket podle stejných výkresů, stejné technologie a stejným výrobním procesem. Vyhodit tedy ze státní pokladny ještě několik miliard a nechat jimi zbohatnout mafii vojensko-průmyslového komplexu. K tomu se klade otázka: dokdy se rozhodnutími ministra obrany bude krmit mafie a námořnictvo bude zůstávat bez nové výzbroje? Ruské vojenské námořnictvo se bude nakonec “Bulavy” bát víc, než případný protivník. Provádět odpalování nevyzrálé balistické rakety z atomové ponorky s celou osádkou by bylo tak riskantní, že by to mohlo být spíše charakteristické pro kamikadze.
V této souvislosti učinil ministr obrany RF S. Šojgu překvapivé prohlášení. Údajně připouští, že ruské vojenské námořnictvo bude nakonec nuceno odmítnout raketu “Bulava” přijatou v minulém roce do výzbroje. Neúspěšné vypuštění rakety při zkouškách ponorky “Alexandr Něvskij” byl s ní již osmou havárií od roku 2004. Znamená to, že 40% startů skončilo nezdarem.
Za předchozího ministra obrany A. Serdjukova to vypadalo tak, jakoby bylo rozhodnuto, že je lepší mít nespolehlivou “Bulavu”, než žádnou novou ponorkovou raketu. Snad proto za celý rok 2012 nebyla “Bulava” odpálena ani jednou. Plánované starty se z různých důvodů odkládaly. Nyní “vylezlo šídlo z pytle ven” a vznikla neúnosná situace. Reakce současného politického a vojenského vedení byla proto tak ostrá. Z druhé strany jsou reakce řady vysokých činitelů takové, že chtějí svést všechno na pouhé porušení technologické kázně ve výrobním závodě. Možnost hypotetických systémových chyb v návrhu a konstrukci “Bulavy” od sebe odhánějí jako zlý sen.
Situace je mimořádně složitá. Na výrobu rakety byly utraceny stovky miliard rublů a výstupem je pšouk. Konstruktéři žádají generály a admirály, aby měli strpení, ale ve skutečnosti je systém neprovozuschopný. Podle radikálního názoru je řešení pouze jediné: Další vývoj “Bulavy” ukončit a uložit konstrukční kanceláři (raketovému centru) akademika V. P. Makejeva vzít za základ parametry “Bulavy” a sestrojit novou raketu s rozměry nevyžadujícími změny a úpravy ponorky.
Podle opačného názoru jsou nejzávažnější problémy s “Bulavou” vyřešeny, o čemž svědčí provedené série předchozích úspěšných odpálení. Nevýznamné “nedorazy” bude možné překonat při umném technickém doprovodu rakety. K tomu je nutné, aby na ponorce, vyzbrojené raketami “Bulava” byli po určitou dobu představitelé či pracovníci z vývoje rakety. Požadavky na zajištění bojeschopnosti ponorkového loďstva RF nejsou slučitelné s žádnými ústupovými cestami. Nezavedení “Bulavy” do výzbroje, není podle tohoto názoru možné.
Je také názor, že pomocí neúspěchů “Bulavy” je snahou zakrýt problém samotných strategických atomových ponorek. Předpokládá to například první vice-prezident Akademie geopolitických problémů Konstantin Sivkov. Podle něho nelze vyloučit že poslední selhání souviselo s ponorkovými systémy a ne s raketou “Bulava”.

K čemu vlastně došlo s “Bulavou” při státních zkouškách ponorky

Selhání “Bulavy” při státních zkouškách atomové ponorky “Alexandr Něvskij”, se vzápětí stalo pro mnohé vysoké státní a vojenské činitele “horkým bramborem”. Bylo nutné vyjasnit co zabránilo raketě doletět tam, kam byla poslána, jak se uskutečnilo odpálení rakety, zda z polohy ponorky pod vodou nebo nad vodou, jaký byl rok výroby rakety (před rokem 2009 nebo pozdější), atd.
V severodvinském doku, odkud strategický ponorkový křižník vyplul ke zkouškám, začala neprodleně pracovat vyšetřovací komise pod vedením hlavního velitele vojenského námořnictva admirála Viktora Čirkova. Jistě zjistí příčinu neúspěchu, může jich ovšem být několik. Jedna již byla výše naznačena. Není také vyloučeno, že raketa byla zkompletována v době kdy na výrobním závodě ve Votkinsku (stejně jako na jiných závodech ruského obranného průmyslu) byl na rozkaz bývalého náčelníka generálního štábu armádního generála Nikolaje Makarova radikálně zredukován počet vojenských představitelů na závodech a tím byla oslabena vstupní kontrola dílů přicházejících od kooperantů (pro “Bulavu” je vyrábí kolem 600 ruských závodů) i výrobní a výstupní kontrola.
Mnohé nezdary při zkouškách nové rakety vznikaly z různých příčin, což ukazovalo na nedbalost při montáži palubní aparatury (zřejmě se totéž projevilo i při posledním vypuštění kosmické rakety “Proton”). Nelze vyloučit možnost, že to bylo příčinou i posledního neúspěchu, i když v posledních letech se dohled na práci specialistů na votkinském závodě velmi změnil. Nad pracovní místa specialistů dokonce umístili televizní kamery, které sledovaly přesnost vykonávání technologických operací. A všechna následující odpálení rakety “Bulava” svědčila o tom, že taková přísná kontrola přináší potřebný efekt. Proč nezafungovala v posledním případě, je otázka. Není ani vyloučeno to, že že raketa byla z té série, která ještě nebyla podrobena zpřísněné proceduře. To je však zatím jen domněnka.
Specialisté uvedli jako velmi pravděpodobnou reálnou příčinu neúplné rozevření výsuvného nástavce trysky motoru druhého stupně rakety, což by svědčilo o tom, že došlo k výrobní vadě. Očekává se, že vyšetřování příčin zabere ještě asi dva týdny (má být uzavřeno do konce září). Předtím, než vojenské námořnictvo RF přistoupí ke zkušebním odpálením  již zavedené rakety pro potvrzení toho, že splňuje požadované technické charakteristiky, budou specialisté nuceni vyjasnit byl-li defekt ojedinělý, anebo jde o problémy, charakteristické pro celou sérii raket.
Některé uvažované verze příčiny selhání byly vyloučeny prakticky ihned, například byl vyloučen předpoklad nenormální činnosti pyropatrony, jejíž síla náplně by nemusela stačit  pro oddělení prvního a druhého stupně rakety. Brzy po zahájení šetření události, bylo lokalizováno místo selhání. Bylo ve druhém stupni rakety. Uvedené příčině - neúplnému rozevření výsuvného nástavce trysky motoru druhého stupně byla přisouzena pravděpodobnost 90%. Nejspíš se nástavec vysunul jen částečně, následkem čehož motor nemohl vyvinout normální tažnou sílu. V dalším se však má prozkoumat ještě jedna možná příčina incidentu - možné propálení samotného motoru druhého stupně rakety. Tato verze je však méně pravděpodobná a sotva se potvrdí.
Příčinou zmaření zkoušek se mohly stát také závady v palubním informačním a řídícím systému samotné strategické raketové ponorky “Alexandr Něvskij”. Je jasné, že samy rakety nikam nelétají. Na ponorce se do nich vkládá program letu. Palubní přístroje “Bulavy” byly úzce navázány na přístroje ponorkového raketového nosiče. Došlo-li k nějakým nekorektním událostem při letu rakety, tím více ve druhé minutě po startu, pak nelze vyloučit vliv informačního a řídícího systému ponorky. Samozřejmě, hledání příčiny případné nesprávné interakce těch či oněch systémů je věcí příslušných odborníků. Zde je možné jen uvést názor o tom, že bezproblémově funkčně spřáhnout raketu a nosnou ponorku je zhruba stejně náročné, jako je obě samotné vytvořit.

Možné důsledky pro ruské vojenské námořnictvo

Připomeňme, že odpálení “Bulavy” 6. září tr. se uskutečnilo nikoli pro ověření takticko-technických charakteristik rakety, ale v rámci státních zkoušek celého komplexu ponorkového raketového nosiče “Alexandr Něvskij” (projektu 955 “Borej”), včetně  nového  automatizovaného systému řízení odpálení raket. Přesto, že jak raketový komplex ponorky, tak i tak i samotná osádka ponorky zapracovala tak jak má, byly státní zkoušky pozastaveny, a to se netýká jen “Alexandra Něvského”, ale i dalšího ponorkového raketového nosiče projektu 955 s názvem “Vladimir Monomach” (spolu s již zmíněným rozhodnutím o provedení doplňkových pěti odpálení “Bulavy”, v tomto případě právě pro potvrzení splnění jejích charakteristik).
Specifickému pohledu na vzniklou situaci přispívá ta skutečnost, že raketa “Bulava”, spadlá do vod Severního ledového oceánu, byla vyrobena jako součást první výrobní série. I tato skutečnost byla v souvislosti se selháním rakety příčinou toho, že se již po několikáté rozšířil názor o tom, že takovou raketu ruské vojenské námořnictvo nepotřebuje, a že její přijetí do výzbroje bylo velkou chybou.
Doplňková odpálení rakety “Bulava” mají být provedena bezpodmínečně až po ukončení práce vyšetřovací komise. Celá první série raket, vyrobená spolu s “Bulavou”, která spadla při zkouškách do moře, má být vrácena výrobnímu závodu, kde mají být rakety rozebrány, vše znovu zkontrolováno, zda se nenajdou nějaké defekty (v tom případě by musely být odstraněny) a teprve poté budou vráceny zpět vojenským uživatelům.
V praxi se ukázalo, jak je to s “Bulavou” ve výrobě složité. Při výrobní kooperaci asi 650 podniků je dohled nad tím, že každý výrobek přesně odpovídá výrobní dokumentaci a nevykazuje žádné odchylky od předepsaného stavu a kvality, prakticky nerealizovatelným úkolem.
O tom, že u objektů strategického významu dochází k nezdarům, svědčí i zkušenost USA. Americká antiraketa GBI (Ground Based Interceptor) systému protiraketové obrany se zkouší již dvacet let a zhruba při každém druhém odpálení letí mimo cíl (to mj. sehrálo roli i v tom, že prezident USA Barack Obama upustil od rozmístění těchto raket na území Polska). Je jisté, že v současné době bude mít i ruský nezdar s posledním vypuštěním “Bulavy” geopolitický nádech, zejména při vyhrocené vojenskopolitické situaci kolem Sýrie.
V jednom z posledních vyjádření ministra obrany s. Šojgu zaznělo, že v plánech resortu obrany zatím nejsou žádné mimořádně závažné kroky a ministerstvo se nechystá nahrazovat “Bulavu” jinou raketou. Podle názoru ministra je nejdříve nutné vyjasnit příčiny nedávné havárie, a teprve pak na základě výsledků šetření činit příslušné rozhodnutí.
Je pozoruhodné, že ze slov ministra S. Šojgu je možné dělat jakýkoli závěr, který se komu hodí. Z jedné strany z toho vyplývá to, že v nejbližší době “Bulava” zůstane ve výzbroji námořní části ruské jaderné triády. Z druhé strany však mohou být výsledky šetření takové, že ministerstvo bude nuceno hledat náhradu za raketu, která již byla přijata do výzbroje.
Zatím je brzo soudit, jak se budou dál události rozvíjet. Jedinou jasnou etapou v budoucím osudu rakety R-30 “Bulava” je ukončení prováděného vyšetřování. Právě jeho výsledky rozhodnou o dalších krocích, které se budou týkat výzbroje nejnovějších atomových ponorek. Základní problém vyšetřování je v některých zvláštních okolnostech odpálení rakety. Protože účelem odpálení nebylo získání údajů o letu rakety, ale ověření palubních systémů raketové ponorky, nebyla raketa vybavena telemetrickými přístroji. Následkem toho je vyšetřovací komise zbavena možnosti prozkoumat velké množství dat o průběhu procesů během letu rakety.
Přezkoumání celé, první výrobní série raket Bulava, jíž byla havarovaná raketa součástí, může ukázat, zda šlo o jednotlivou výrobní vadu, nebo o systémovou závadu. Rozhodne-li vyšetřovací komise to, že příčinou havárie byly nějaké systémově-technické “nedorazy”, které není možné jednoduše a rychle napravit, bude to mít velké a závažné následky, jak pro vojenské námořnictvo, tak i pro obranný průmysl. Pro ministerstvo obrany, konstrukční kanceláře i výrobní závody by bylo nejtěžším dalším krokem v rozvoji událostí to, kdyby bylo nutné v co nejkratší době sestrojit a zavést do výzbroje novou raketu, zbavenou nedostatků “Bulavy”.
Zatím je možné jen spekulovat o pravděpodobnosti takového vyústění událostí, nicméně už se objevují návrhy k náhradě tolik kritizované “Bulavy”. Například již před několika lety bylo známo, že výše zmiňované Státní raketové středisko Akademika V. P. Makejeva provedlo modernizaci raket řady R-29RM na kapalné palivo. V rámci modernizace se objevila nová zbraň. Raketa R-29RMU-3 (někdy označovaná jako “Siněva-3”) má charakteristiky na úrovni rakety R-29RMU2.1 “Lajněr”, ale přitom se může používat v ponorkách projektu 955 “Borej”. Pro zajištění fyzické kompatibility s novými ponorkami se raketa R-29RMU-3 vybavuje upraveným prvním a druhým stupněm s menší délkou a větším průměrem. V současnosti je však nová raketa zatím pouze ve stádiu konstrukční dokumentace.
Dokončení projektu “Siněva-3” by si vyžádalo mnoho času a značné náklady. Opuštění rakety R-30 “Bulava”, již zavedené o výzbroje, by mělo velmi negativní důsledky pro ruské jaderné síly. Otázkou zásadního charakteru zůstává stále to, zda byl příčinou nedávné havárie “Bulavy” pouze nějaký “nedoraz” technologického charakteru.
Samozřejmě, nezdar při prvním odpálení “Bulavy” z paluby strategické raketové ponorky “Alexandr Něvskij”, první ze série ponorek projektu 955 třídy “Borej”, nebude mít mimořádně zásadní vliv na stavbu dalších nových ponorek třídy “Borej” (již k roku 2008 jich mělo být v bojovém nasazení osm). Jistě, nelze vyloučit to, že poslední událost zpozdí předávání nových ponorek do sestavy vojenského námořnictva. V ruském vojenském námořnictvu se plánovalo, že dvě plavidla - “Alexandr Něvskij”, a po něm následující strategická raketová ponorka “Vladimir Monomach” budou námořnictvu předána do konce roku 2013. Ne tak dávno o tom mluvil i ruský prezident Vladimir Putin. Nyní se zřejmě termíny posunou do příštího roku. Raketové ponorky budou moci být vojenskému námořnictvu předány pouze tehdy, proběhnou-li úspěšná odpálení “Bulavy” na každé z nich. Spěchat v dané situaci již nemá smysl, opakovaný nezdar by měl mnohem vážnější následky než zproštění funkce vysoce postavených činitelů na různých úrovních.
Bylo oznámeno, že následující odpálení rakety “Bulava”, po nedávném neúspěšném startu, bude provedeno ještě v tomto roce. Má být provedeno z kterékoli raketové ponorky projektu 955 “Borej” z těch, které byly dosud spuštěny na vodu. Je možné, že do konce tohoto roku bude provedeno ještě několik startů.
K tomu je vhodné uvést to, že průkopník této třídy ponorek “Jurij Dolgorukij”, který byl již dříve zařazen do sestavy vojenského námořnictva RF a v poslední době připlul na svou rodnou základnu Gadžijevo na poloostrově Kola (Murmanská oblast), se nepokládá za sériovou strategickou raketovou ponorku, spíše za experimentální (první sériovou ponorkou je “Alexandr Něvskij”, druhou “Vladimir Monomach” a následovat bude “Světec Nikolaj”).
Na závěr je možné uvést to, že ponorkové loďstvo má v ruských ozbrojených silách dlouhou tradici. První ruské ponorky se začaly projektovat již v roce 1900. V období let 1900 až 1917 bylo v carském Rusku postaveno přes padesát ponorek. Sovětský svaz, jak známo, byl velkou ponorkovou velmocí. Po rozpadu SSSR viselo ponorkové loďstvo doslova na vlásku od opravdového zániku. K totální likvidaci ponorkového loďstva však nedošlo. Po dvou desetiletích existence nového státu - Ruské federace, se před očima současného světa, atomové ponorkové loďstvo, jako součást ruské jaderné triády, začíná podstatně modernizovat.

čtvrtek 12. září 2013

RUSKÉ RADAROVÉ STANICE SYSTÉMU VČASNÉHO VAROVÁNÍ PŘED RAKETOVÝM NAPADENÍM


Ruské systémy výstrahy před raketovým napadením zapracovaly

Aktualita

Zhruba před týdnem, v úterý 3. září tr. oznámilo ruské ministerstvo obrany, že pomocí radarových stanic systému výstrahy před raketovým napadením, bylo zaregistrováno odpálení dvou balistických ‘objektů’ v prostoru Středozemního moře. O něco později izraelské ozbrojené síly informovaly, že se jednalo o součást jejich vojenského cvičení prováděného společně s ozbrojenými silami USA. Měla to výt zkouška cvičné rakety používané jako cíl pro systém protiraketové obrany. Dlužno říci, že zpočátku Izrael tvrdil, že žádné odpálení raket nezaznamenal. Izrael totiž nerespektuje vžitou praxi obvyklého hlášení zkoušek vojenských raket konaného dlouho předem tak, aby jejich odpálení nevyvolalo nebezpečné akce následující po vzniku poplachu. Soudí se, že kromě zkušebních účelů, měla izraelská akce posloužit jako hrozba vůči Sýrii.
Odpálení balistických ‘objektů’ mělo být zjištěno jednotkou ruské radarové stanice výstražného systému v Armaviru (Krasnodarský kraj). Podle zjištění byly ‘objekty’ odpáleny v 10,16 hodin m.č. (8,16 hodin SELČ). O věci byl ministrem obrany S. Šojgu neprodleně informován prezident V. Putin. Dráha letu balistických ‘objektů’ měla, podle zjištění, vést ze střední části Středozemního moře směrem k východní části středomořského pobřeží (kde také leží Sýrie). Let skončil dopadem ‘objektů’ do moře asi 300 km od syrských břehů. Pád raket na syrské území nebyl, podle oficiálních míst, zaznamenán.
Křižník amerického vojenského námořnictva ve Středozemním moři
Celou událost je nutné vidět zasazenou do období chrakterizovaného úsilím prezidenta USA B. Obamy o provedení vojenského zásahu proti Sýrii po použití chemických zbraní v blízkosti Damašku jako “odplatu” za údajnou akci režimu syrského prezidenta B. Asáda. Celou situaci vyhrocuje přítomnost amerických, a posléze i ruských, válečných plavidel ve Středozemním moři. Současný operační svazek vojenského námořnictva Ruské federace ve Středozemním moři čítá sedm plavidel zahrnujících velké výsadkové lodě (pět), velkou protiponorkovou loď (jednu) a hlídkovou loď (jednu).
.
Ruská výsadková loď “Nikolaj Filčenkov”
Ruské lodě ve Středomoří plní úkoly podle jednotného plánu operačního velitelství ve vzdálené zóně, jehož štáb pracuje v současnosti na palubě velké protiponorkové lodě “Admirál Pantělejev”. Operační svazek ruského vojenského námořnictva ve Středozemním moři bude doplněn ještě třemi bojovými loděmi. V době od 15. do  17. září do sestavy bojového svazku přibude gardový raketový křižník “Moskva”, velká výsadková loď “Nikolaj Filčenkov” a hlídková loď “Smětlivyj”. Raketový křižník “Moskva” proplul 10. září Gibraltarským průplavem a jeho kurs směřuje do východní části Středozemního moře,do oblasti, kde se setká s loděmi stálého operačního svazku. Očekává se, že do uvedené oblasti dopluje 17. září. Lodě “Nikolaj Filčenkov” a “Smětlivyj” mají proplout  zónami Bospor-Dardanely  v době od 12. do 14. září a připojí se k operačnímu svazku ve východní části Středozemního moře.
Podle sdělení velitele vojska vzdušné a kosmické obrany generálmajora Alexandra Golovko budou obdobné radarové systémy výstrahy před raketovým napadením jako ty, které detekovaly odpálení raket ve Středozemním moři dodány také do Kaliningradu a do Irkutska. V současné době jsou již ve výstavbě a do bojového nasazení by se měly dostat v příštím roce (2014).

pátek 30. srpna 2013

STRUČNĚ O SOFTWAROVĚ DEFINOVANÝCH SÍTÍCH




Podstata a význam programovatelných sítí
(SDN - softwarově definované sítě)

Začalo to tím, že se objevila idea programovatelných sítí. Ta postupně nabrala na obrátkách vznikem paradigmatu softwarově definovaných sítí (SDN), nikoli náhodně podobného softwarově definovaným rádiovým stanicím (SDR). Tendence k SDN slibovala (a splňuje) především nesmírné zjednodušení síťového managementu, a na základě programovatelnosti umožňuje stálé inovace v tvorbě sítí. Ukazují se potenciální (a již i některé reálné) možnosti využití schopností a technologií SDN v oblasti C4ISR (velení, řízení, komunikací, počítačů, zpravodajské činnosti, pozorování a průzkumu). Alespoň stručně nahlédněme do problematiky SDN v návaznosti na využití pro C4ISR.


 

Co je dobré vědět o softwarově definovaných sítích

Všeobecně

Současné počítačové sítě se typicky budují s použitím velkého počtu síťových zařízení, jako jsou směrovače (routery), přepojovače (switche) a mnoho druhů mezilehlých prvků či modulů s mnoha, více nebo méně složitými protokoly, které jsou v nich implementovány. Operátoři sítí odpovídají za použité způsoby konfigurace sítí a jejich prvků tak, aby byly schopné reagovat na různé události a nové síťové aplikace. V podstatě to znamená ruční převádění síťových zásad a řídících pravidel vysoké úrovně síťového managementu do konfiguračních příkazů nízké úrovně řízení tak, aby se provoz sítě přizpůsobil změněným podmínkám provozu. Často je nutné tyto velmi náročné práce vykonávat s omezenými druhy nástrojů a prostředků. Následkem toho může v síťovém managementu docházet k chybám.
Exploze mobilních síťových zařízení, virtualizace serverů a nástup cloudových služeb tlačí vedoucí firmy v oblasti síťových produktů, aby znovu zkoumaly jak učinit síťový management flexibilnějším. Hierarchické sítě budované s pevně “zadrátovanými” zařízeními, sestavené do mnoha stromových struktur, již nemohou držet nápor zvyšující se provozní zátěže. Statická struktura již nevyhovuje potřebě počítačových prostředí s vysokými nároky na výpočetní výkon a velikost  paměťového prostoru.
V informačním prostředí současných organizací a organizačních jednotek (tím více takových, jakými jsou útvary moderních armád) je rozložení intenzity provozu v sítích proměnné. Na rozdíl od aplikací typu klient-server, kde je silný provoz mezi klientem a jedním serverem, se při používání současných virtuálních aplikací uskutečňuje přístup do různých databází a předtím, než se data vrátí ke koncovému uživateli se uplatňují geografické rozdíly mezi provozem mezi počítači. Uživatelé mění rozložení síťové provozní zátěže hned jak zahájí přístup k prostorově rozptýleným datům či aplikacím. Současné aplikace vyžadují přístup z jakéhokoli typu zařízení, kdekoli připojeného, v kteroukoli dobu, jakoukoli metodou přístupu.
Správci datových center přizpůsobují své počítačové systémy tak, aby zahrnovaly privátní, veřejné i hybridní cloudy. To se projevuje v provozní zátěži, která je rozložená v rozlehlém prostoru. Tím se objevil požadavek na zajištění síťového managementu vysoce přizpůsobivých sítí, kde se může uskutečňovat změna konfigurace bez jakéhokoli zdržení.
V SDN jsou hardwarové síťové prvky odděleny od řídících funkcí, a to je cesta jak k mimořádnému zjednodušení síťového managementu, tak i k zvýšeným možnostem inovací v tvorbě sítí a dalšímu rozvoji síťových technologií. Základní idea je v tom, aby vývojci softwaru mohli uplatňovat k síťovým zdrojům stejný přístup, jako uplatňují k počítačovým a paměťovým zdrojům. V SDN je inteligence sítě soustředěna v softwarově orientovaných řídících jednotkách (součásti řídící roviny architektury) a hardwarové síťové prvky se tak stávají zařízeními, které jednoduše přijímají datové pakety a posílají je příslušným směrem dál (jako součást datové roviny síťové architektury), což může být naprogramováno přes otevřené rozhraní.


Zjednodušené znázornění tradiční sítě a softwarově definované sítě (SDN)V obrázku jsou modře znázorněné přepojovače, červeně prvky síťového řízení. Jako příklad vloženého (mezilehlého) zařízení je vlevo znázorněn firewall.

Stručně o architektuře softwarově definovaných sítí

Sítě datových komunikací typicky sestávají z koncových uživatelských zařízení různého druhu, nebo počítačů připojených k uzlům síťové infrastruktury, která je mezi sebou propojuje. Infrastrukura, která je počítači sdílena, využívá směrovací a přepojovací prvky (směrovače a přepojovače) a samozřejmě také zařízení pro tvorbu přenosových okruhů, po nichž přenos dat mezi počítači probíhá. Tradiční směrovače a přepojovače jsou zpravidla “uzavřené” systémy, často s omezenými, a v závislosti na dodavateli specifickými, rozhraními. Jejich další výroba a nasazování činí obtížným pokračování úspěšného rozvoje současné síťové infrastruktury.  Zavádění nových verzí již existujících protokolů (například síťového protokolu IPv6), neznamená nasazování zcela nových protokolů a služeb a může se stát pro současné sítě vážnou překážkou jejich dalšího rozvoje. Výjimkou není ani současná největší síť sítí - Internet.
Jak mnozí síťoví odborníci soudí, “zkostnatělost” Internetu je zjevným důsledkem těsné vazby mezi datovou a řídící rovinou síťové architektury, což znamená, že rozhodnutí o průchodu dat sítí se musí prakticky vykonávat v modulech každého síťového prvku. V takovém prostředí není rozhodně nasazení nové síťové aplikace, nebo zavedení nové funkčnosti triviální, a je nutné, aby bylo implementováno v celé infrastruktuře. Jako způsob obejití efektu “zkostnatělosti” sítě, se navrhlo použití mezilehlých prvků (např. firewallů, systémů pro detekci proniknutí do sítě, překladačů síťových adres, apod.), které pokryjí vršek překryvné infrastruktury. Jako příklad mohou sloužit sítě CDN (Content Delivery Network).
Smyslem tvorby sítí SDN je usnadnit inovace a umožnit jednoduché programové řízení cest, kterými vedou datové toky při průchodu síťovou strukturou. Jak je patrné z obrázku níže, oddělení hardwarových směrovacích prvků od řídící logiky (která se uskutečňuje softwarově) v řídící jednotce umožňuje snadnější zavádění nových protokolů a aplikací, přímou vizualizaci sítě a řízení a konsolidaci různých mezilehlých prvků s převedením jejich funkcí do softwarového řízení.


Vrstvový model architektury SDN

Hardwarové směrovací prvky

Namísto vynucovacích postupů a provozování protokolů na složitých rozptýlených zařízeních, se prvky struktury sítě redukují na jednoduchá hardwarová směrovací zařízení, která posílají to, co přijaly dál a na síťové řídící jednotky, do jejichž softwaru jsou zapracovány všechny potřebné rozhodovací procesy. Směrovací hardwarové prvky zahrnují:
  1. Tabulku datových toků, která zahrnuje vstup a činnost, která se bude vykonávat s aktivními toky.
  2. Abstrakční softwarovou mezivrstvu, která zajišťuje chráněné komunikace s řídící jednotkou o nových vstupních datech, která zrovna nejsou v tabulce toků.
V softwarových sítích budovaných na bázi “OpenFlow” mohou být přepojovače ve dvou variantách - “čisté” a hybridní. “Čisté” přepojovače “OpenFlow” nemají žádné vlastnosti “zděděné” ze zařízení předchozích generací, neboli nemají žádné svoje zabudované řízení a pro realizaci rozhodovacích funkcí jsou zcela závislé na síťové řídící jednotce. Hybridní přepojovače podporují “OpenFlow” jako přídavek k tradičním funkcím a protokolům. Většina současných komerčně dostupných přepojovačů pro SDN jsou hybridní přepojovače.


Funkční vrstvy architektury SDN

Řídící jednotka

Oddělený systém je možné přirovnat k operačnímu systému, ve kterém řídící jednotka zajišťuje programové rozhraní na síť, kde mohou být vytvářeny aplikace pro zajištění úkolů síťového managementu a nabízejí se nové funkčnosti. Vrstvová struktura tohoto modelu je na obrázku níže.


Funkce řídící jednotky ve vrstvovém modelu
Takový pohled předpokládá, že řízení je centralizované a aplikace se vytvářejí tak, jakoby síťová struktura byla jedním systémem. I když to zjednodušuje prosazování pravidel a úloh řízení, musejí být úzké vazby mezi řízením a směrovacími prvky sítě. Přestože protokoly jako je OpenFlow specifikují, že přepojovač (směrovací prvek) je řízen řídící jednotkou, tedy implikuje centralizované řízení, mohou softwarově definované sítě mít rovinu řízení jak centralizovaného, tak i distribuovaného. Fyzicky jednotka centralizovaného řízení tudíž představuje jedno místo možného výpadku celé sítě. Standardní protokol OpenFlow umožňuje propojení více řídících jednotek s přepojovači (směrovacími prvky), což umožňuje řídící jednotky zálohovat tak, že při poruše jedné řídící jednotky převezme řízení jiná.


Příklad možného modulárního sestavování programů pro SDN

Prostředky pro tvorbu softwarově definovaných sítí

Softwarově definovaná síť zajišťuje možnost rozvoje a inovací sítě tím, že umožňuje rychlé zavedení nových služeb a protokolů. Slouží k tomu nástroje pro emulaci a simulaci, volba softwarové platformy přepojovače (směrovacího prvku) nebo nativního přepojovače SDN, dostupnost platforem pro řídící jednotky i nástroje pro verifikaci a ladění softwarového kódu.
Budeme-li pohlížet na řídící jednotku jako na “síťový operační systém” pak budou muset být v síťové struktuře přísně definovaná rozhraní, přes která se bude uskutečňovat přístup aplikací k hardwarovým prvkům sítě (přepojovačům nebo směrovačům), a přes která bude probíhat interakce s jinými aplikacemi, včetně využívání systémových služeb (např. topologie, vyhledávání, posílání dat dál) bez potřeby toho, kdo vyvinul aplikaci pro znalost podrobností o implementaci řídící jednotky. I když existují různé řídící jednotky, aplikační rozhraní jsou stále ještě v počátečním stádiu a jsou navzájem nezávislá.
Aplikační programové rozhraní (API) musí pro aplikace umožnit použití různých pravidel  na jeden a týž datový tok (např. posílání dat dál podle místa určení a monitoring podle zdroje IP). Aby se předešlo tomu, že  pravidla implementovaná pro zajištění jedné úlohy nebudou mít přednost před jinými pravidly, předpokládá se použití principu modularizace. To se realizuje prostřednictvím abstrakční vrstvy.
V oblasti tvorby sítí výrazně rostou požadavky na virtualizaci a cloudové služby. I to závisí na zajištění efektivního managementu síťových zdrojů a škálovatelnosti, která může být použitím modelu řízení založeném na SDN zajištěna.

Oblasti aplikace SDN

Softwarově definované sítě se mohou široce uplatnit v různých síťových prostředích. Oddělením roviny řízení od datové roviny je programovatelná síť schopna zajistit řízení podle potřeb toho kterého uživatele (provozovatele), vyloučit nutnost používání vložených (mezilehlých) zařízení, a rovněž zjednodušit vývoj a zavádění nových síťových služeb a protokolů.
Adekvátní síťový management je v síťovém prostředí velkých organizací mimořádně důležitý, a právě SDN mohou být použity k nastavení a vynucení potřebných zásad a mechanizmů v síťové struktuře na bázi softwarového řešení, a stejně tak i k monitorování aktivit v síti, a také k nastavování a ladění výkonu.
Uvedenými vlastnostmi se SDN mohou výhodně uplatnit v různých druzích organizací (jak komerčních, tak i státních), kde jsou požadavky na zajištění vysokého provozního výkonu a bezpečnosti informací. Odlišná prostředí různých organizací vyvolávají lišící se technické a provozní požadavky uživatelů.
Dosavadní oblasti úspěšných aplikací SDN zahrnují sítě velkých datových center, infrastrukturní sítě s bezdrátovým přístupem, rozsáhlejší domácí sítě i sítě menších podniků. V kontextu cloudových datových center zajišťujících síťovou infrastrukturu jako službu (IaaS), je možné uvést to, že se připravuje rámec síťového managementu pro zdroje v  cloudových datových centrech, který se týká mnoha funkcí řízení síťových struktur. Navrhuje se např. datově orientovaná architektura řízená událostmi v síťových procesech, s rozhraními otevřeného síťového managementu, ve které mohou mechanizmy SDN přizpůsobivým způsobem integrovat síťové zdroje do datových center s cílem snadnějšího dosažení dohody o síťových službách a rychlejšího poskytování služeb.
Předmětem dalšího zkoumání a ověřování, včetně hodnocení možností splnění specifických uživatelských požadavků, je zavedení architektury SDN ve vojenských sítích, ať již stacionárních pro administrativní řízení v resortu obrany, nebo i polních (mobilních) pro různé účely a funkce C4ISR.

Role mezinárodní organizace pro tvorbu otevřených sítí ONF

Směry rozvoje SDN v zásadě určuje nezisková mezinárodní organizace ONF (Open Networking Foundation), nedávno vytvořená skupinami operátorů a provozovatelů služeb sítí. Řídí ji zástupci akademické i průmyslové sféry vyspělých zemí. Dala si za cíl podporovat a prosazovat SDN, a také standardizovat základní protokol “OpenFlow”. V  akademické sféře bylo založeno síťové výzkumné centrum pro “OpenFlow”. Standardizační práce pro SDN probíhají i v řídících orgánech Internetu (IETF a IRTF). ONF se stala hnacím motorem praktického rozšiřování SDN. Její hlavní zásady pro transformaci architektury a technologie tvorby sítí směrem k SDN jsou (jak již vyplývá z výše uvedeného textu) založeny na tom, že se funkce přepojování a směrování přesouvají z tradičních hardwarových zařízení do softwaru síťového managementu.


Rozvojové principy dle ONF zahrnují pět základních směrů transformace, což představuje:
  1. Centralizaci funkcí správy a řízení síťových zařízení od mnoha různých výrobců (dodavatelů) do center pro síťový management.
  2. Zdokonalení automatizace a řízení aplikací použitím společných aplikačních programových rozhraní (API) pro virtualizaci síťových funkcí.
  3. Zajištění nových síťových schopností bez nutnosti rekonfigurace jednotlivých síťových prvků nebo čekání na nové verze od dodavatele.
  4. Programování aplikací s použitím společného programovacího prostředí.
  5. Zvýšení spolehlivosti a bezpečnosti v sítích jako výsledek centralizované a automatizované správy síťových zařízení a použití jednotných pravidel a provozu s menším počtem chyb nebo poruch.

Závěrem

Technologie tvorby sítí byla, a většinou ještě je, založena na provozu sítí s sadou diskrétních protokolů určených pro výměnu dat mezi jednotlivými propojovanými servery přes přepojovače a směrovače, charakterizovanou vzdáleností, přenosovou rychlostí a topologií.
To se má změnit. Statický charakter většiny dosavadních sítí je v příkrém kontrastu s dynamickým charakterem síťového prostředí SDN. Aplikace budou distribuovány přes řadu virtuálních počítačových prostředků, které budou přímo realizovat pohyb datových toků mezi jednotlivými uzly sítě. Provoz v sítích spěje ke kontinuální optimalizaci a dynamickým změnám rozložení provozní zátěže, což vede i k změnám v koncových bodech pohybujících se toků dat. Takový přechod k novým koncepčním a technologickým řešením je výzvou pro tradiční postupy tvorby sítí, počínaje změnami v adresních schématech a jmenných prostorech, až ke změnám v postupech navrhování a technologii realizace sítí v oblasti softwaru. Je otázkou času, úsilí a kvalifikované práce kdy postupy a technologie tvorby SDN proniknou do oblasti vojenských systémů a sítí (s největší pravděpodobností nejdříve do stacionárních).